„Nevidím koleje, pane premiére,“ odtuším. Fičí vítr, a tak musím křičet.
Premiér se na mne dívá unaveným pohledem. „Je to nutné,“ odezírám z jeho popraskaných rtů.
Jistě, nutnost a nezbytnost nás doprovází již od počátku cesty. Nějak jsem si na ně zvykl, dokonce až tak, že je nevnímám.
„Také musíme být konkurenceschopní,“ třese se mnou opět pan premiér.
„Rozhodně, musíme být konkurenceschopní,“ křičím nazpět.
Omílám si hlavou latinské concurrere, „běžet spolu“, přemýšleje o směru, kterým chce pan premiér běžet. Na běh jsem navyklý, chvátáme v podstatě neustále, chybí nám pouze směr.
Prý pojedeme vlakem. Pohodlně a kamsi vpřed. Tu kamsizemi mám zidealizovanou; vládnou v ní májové dny, nezívá se tam a průvodcem běžcům jsou tam žádný strachy.
Když se podíváte vpřed, je to zhruba za obzorem.
„Kde je ten vlak?“ gestikuluji na pana premiéra. Zuřivě hučí a mává v odpověď do větru.
Věřím mu, i když široko daleko nikde žádné koleje nevidím.
Když se před námi z prachu objeví buvol, začne premiér výskat jako dítě.
„Vlak, vlak,“ křičí na mne, strkaje mne k buvolovi.
Konkurenceschopně usedáme na poklidného tura a vydáváme se vpřed.
„Vpřed, to je důležité,“ usmívá se na mne potutelně premiér.
Pan premiér, to je ten s brýlemi. Já jsem ten bez brýlí…