„Přeji vám pěkný den, rád bych se na vás obrátil s nabídkou, která by pro vás třeba mohla být zajímavá. Týdeník Respekt plánuje v brzké době spustit internetové zápisníky (blogy) pro zajímavé lidi a čtenáře. Rád bych se vás zeptal, zda byste se nechtěl tohoto projektu zúčastnit a byt mezi „otci zakladateli“
Pokud se projekt podaří, vznikne zde nový zajímavý prostor pro veřejnou debatu, který navíc zrovnoprávní vztah čtenář – médium. Projekt by také mohl dát hlas lidem, jejichž pohled je pozoruhodný a unikátní a přitom byl doposud opomíjen nebo málo využíván. Týdeník Respekt bude zápisníky bedlivě sledovat a obzvláště zajímavé příspěvky přetiskne do tištěného vydání. Nejlepší zápisky týdne budou finančně odměněny.
Pokud by vas tedy projekt zaujal, napište mi, prosím. Projekt je zatím tajný, moc prosím, informace nešiřte dále.
Hezký den
Adam Javůrek
———————————
A tak jsem začal psát…
Postupně nás přibývalo, tvořil se kruh lidí, kteří se posléze poznali tak dobře, že se ještě tehdy dokázali vymanit z virtuálního světa, scházet se po kavárnách, prázdnit lahve vína a nekonečně hovořit o karmě. Karma… Kdo nezažil čekání na první karmu, na to neustálé aktualizování administrace…) někdy to trvalo dlouho, někdy se jako zázrakem objevila hned. Sledoval ji však každý. Také se sledovala gramatika. A stylistika. Tygr Matoušek a baronka Rita nenechávali nitě suché. A pak se objevil David Mervart a jeho Japonsko. Fascinovaně jsem sledoval, jak krásné mohou blogy být.
Hned poté jsme hráli s Pedrem Behenským hru na téma. Deset námětů, každý jej uchopil po svém. Víska milená, vesnička zastrčená. Město milované, město zatracené…
Jednoho dne se přiřítil yougumin, Derer a asf. Syrovost versus poetika, a přesto totéž.
Když se objevili trollové (kdo ten pojem tehdy znal?), dokázali jsme je snadno kavárensky odrazit.
Pak přišel rok 2008 a blog zemřel, stejně tak jako zemřela láska.
Snad proto, že přišla inflace, jež pohltila výjimečnost. Inflace blogu, inflace internetu. Příspěvky mizely po hodině z úvodní strany, blogerem jako kdyby byl najednou každý. Trollů se objevilo tolik, že to vzdal i Matoušek a zůstal jenom Kovár, odrážející statečně trollohoufy čínskými znaky. Původní kavárenští karmeři odpadávali, aby při sklenkách vína vzpomínali na zlaté časy, které se již neměly vrátit…
Někdy tou dobou jsem povýšil na VIP, které nic neznamenalo. Přesto se mi chvíli z toho statusu chvíli motala hlava, stejně tak jako se motala redakci vize, kterou se mají blogy ubírat. Když se konečně objevilo nové rozhraní, přišlo již zoufale do jiných časů. Časů, které ovládají anonymové a chaos.
A tak se potichu vytratili skoro všichni. Stejně jako ta karma. Ovšem ty první roky, ty byly opravdu krásné…
Restek pa!
P. S. Listoval jsem těmi sto šedesáti šesti příspěvky, abych na závěr pro laskavého čtenáře jeden připomenul. Nakonec vybírám tento:
Letní čas tam planetě Zemi
Nebe je modřejší, než jak by mohl vysvětlit blankytně rozptýlený pan Rayleigh … Dívky posunují cudnost za hranice sedmi ctností. Dlouho se stmívá. Padají meteority a nestačí plnit přání poblouzněných. „Letní ty noci zářivá, jakž tebou srdce okřívá -, ve dne tak sladkobolno, a teď tak volno, volno!“ Neruda by měl radost, pořád to funguje…
Usnul jsem onehdá pod švestkou. Už voněla slivovicí. Já voněl hrozny vína. Zdálo se mi o dívkách, jež v ty chvíle podléhaly hučení prastaré přírody, aby poté na teplých mezích ronily slzy štěstí a bolesti. Probudilo mne hejno pozdně rojících se mravenců. Zvedl jsem ruku a nechal je z ní jako z rampy odlétat do noci. Upadnou vám z toho páření křídla, varoval jsem je, ovšem marně – křídla padala po průhledných houfech. V dálce hučela rudozlatá olympiáda a ruské tanky. Tohle všechno už tady bylo, pomyslel jsem si. Tenhle názor taky, ba i mlčení… Jeden z těch okřídlenců se zakousl do mého nihilismu. Chytil jsem ho a jal se pozorovat jeho živočišnou drzost. Nakonec jsem ho vyhodil mezi mihotající se hvězdy. Refrakce, milý blanokřídlý, pozdravuj temnou hmotu! V tu chvíli jako bych cítil všech jedenáct rozměrů vesmíru. Pocítil jsem únavu a opět zavřel oči. Cosi mi dopadlo na tvář. Higgsův boson, tak přece existuje, pomyslel jsem si…
Ve snech se mi zjevila přesně ta dívka, která kdysi políbila Jaroslava Seiferta. Tedy alespoň myslím, že to byla ona, neboť jsem zatoužil napsat něco tak hezkého, jako kdysi pan Seifert: „Když jsem ucítil její rty na svých, uslyšel jsem ze stromů nade mnou zazpívati náhle anděly. Žel jenom krátce. Bylo to však krásné!“