Když jsem si poprvé uvědomil, jak moc znamená pravda, bylo mi osm let. Osm let, uměl už jsem řádně číst, a četl. Hltal jsem všechno, kde se jen šustlo cokoli společného s dobrodružstvím. Ve snech mne strašil duch prérie, s Bigglesem jsem prolétal kolem Himálají, s Kara ben Nemsím putoval do země Škipetarů a s patnáctiletým kapitánem strašně nenáviděl vraha Negora.
Vždy navečer mi přicházel táta číst z knížek, které jsme měli po dědovi. Byla pro ně vyhrazena nejlepší místa v tátově pracovně, jejich hřbety se skvěly zlacením, a já jsem kolem nich chodil s obdivným strachem. „Až budeš větší, všechny budou tvé,“ říkal mi táta, číst mi je ale nedovolil. „Jsou moc vzácné, víš,“ přesvědčoval mne, když mi z nich na oplátku před spaním předčítal.
„Jako že jsem Hádží Halef Omar ben Hádží Abú´l Abbás ibn Hádží Dáwúd al Gosara… Sidi, povíš to na mě, že jsem nebyl v Mekce?“
„Tatínku?“ zašeptal jsem kdesi uprostřed pouště a šotů. „Ano, synku?“ přerušil čtení táta. „Víš, já ti musím něco říct,“ odmlčel jsem se. Táta mlčel a mlčeli i všichni hrdinové z knih. „Já jsem si tajně půjčil… z knihovny… Bigglese…“ A pak jsem se rozbrečel.
„Ale vždyť já vím,“ přerušil mé slzy táta a chytil mne kolem ramen. A potom už jsme plakali oba.
Pamatuji se, že jsem od té chvíle směl číst všechny ty krásné knihy, srovnané a opečovávané na policích tátovy pracovny. A také jsem dostal knihu. Knihu, ve které mlčeli Navahové, lstivě útočili Hopiové, ale hlavně v ní byla spousta hrdinných a neporazitelných Apačů… Mám ji dodnes…