Bylo mi okolo deseti let. Byl jsem 
tedy ve věku, který je, co se fantazie týče, nejdobrodružnější. Chodíval jsem tehdy s bratranci zhruba obden za babičkou do pekárny. Naše babička, čilá důchodkyně, pracovala na konci cesty vzniku chleba, u výdeje. Asi vás napadne, že tento výdej jsme si nemohli nechat ujít. Pekárna pro nás přestavovala pevnost z románu pana Dumase, Hrabě Monte Christo. Možná pro svou převysokou severní zeď, plnou malých okének, která nám připomínala kobky, možná pro obdivuhodnou vůli nezřítit se, ježto byla v naprosto dezolátním stavu. Dodnes nechápu, že se tak nestalo, vždyť zdi byly zpuchřelé tak, že se v nich tvořily obrovské puchýře, do kterých stačilo zlehka cvrnknout, aby se vyvalily. Komíny dávno překonaly šikmost věže v Pise a stoupající bílý dým ještě notnou chvíli po jejich opuštění nestoupal kolmo. Stávali jsme tiše s bratranci před pekárnou a čekali, kdy se objeví Dantes a začne po hromosvodu prchat. Byli jsme samozřejmě připraveni mu nejenom pomoci, ale také s ním prchnout, a pomstít se všem Mondegům a Danglarsům. Místo našeho hrdiny se ovšem pokaždé zjevil docela jiný, tentokrát Verneův hrdina. Byl to Robur Dobyvatel a Pán chleba. Bylo to krycí jméno pana závozního, který rozvážel chleba s východoněmeckou legendou, třítunovým Roburem. Za jeho modrožlutým vozem se táhla nezaměnitelná vůně čerstvého pečiva, promíseného se zplodinami nekvalitního motoru. Samozřejmě jsme dobře věděli, že za nejbližší zatáčkou pan závozník-inženýr přesedá do svého Albatrosu, ať jsme se ale snažili sebevíc, nikdy jsme ho nepřistihli. Možná je to dobře, protože to byl nerudný pán, který nás neměl rád. To se pozná. Kdyby nás rád měl, tak by nás inženýr Robur Roburem svezl. A potom také s Albatrosem.
Pak jsme vkročili do dvora, v kterém se mohlo jezdit pouze pětikilometrovou rychlostí. Takže jsme šli řádně pomalu a v té pekárenské If ani nedutali. Babička nikdy nechápala, proč jsme tak zamlklí a vystrašení. Jako správná babička nás ale okamžitě vzala do útrob pevnosti, kde jsme si mohli sami připravit chleba, od vysypávání ošatek moukou, přes porcování, až po štrejchování těsta v ošatkách. „A chlapci, kvásek, kvásek, ten je nejdůležitější!“ říkávala babička. My jsme si mysleli, že pan Kvásek je pán u těsta, který byl neuvěřitelně tlustý, tedy těstovitý, s moučnou pletí. Tenhle pán byl na rozdíl od pana Robura dobrák od kosti, vždycky se na nás usmíval, i když nic neříkal, protože měl neustále plnou pusu těsta z ochutnávání. Když jsme dávali chleby na dopravník do pece, uculil se a přidal dva stupně na teplotě, protože věděl, že máme rádi chleba řádně připečený. My jsme mu za to srovnali ošatky a pochlebovali těsto. Úplně potom ztěstovatěl a roztál.
A pak už se jenom čekalo z druhé strany pece. Babička nám mezitím doběhla do druhého bloku pevnosti, kde byla cukrárenská výrobna, a přinesla nám indiány. „A ne abyste po cestě zase všechno snědli!“ loučila se s námi, a přitom věděla, že přijdeme ještě jednou. To proto, že po cestě chleba pěkně obereme, že nám bude zle a že budeme čekat na návrat pana Robura.
Takže jsme se loudali s třemi pecny chleba domů, řeč nestála ani chvíli a kůrka byla křupavost sama. Oďobávali jsme tak dlouho, až zbyla jen střídka. A bylo nám tak dobře, až bylo špatně…
Pekárna je už dnes zrenovovaná. Okna byla zvětšena a na celou budovu dopadá více světla. Ošatky rozežral čas a stupně na peci už přidává automat. Rychlost v areálu byla zvětšena na deset kilometrů a komíny zarovnány do latě. A my s bratranci? My jsme už o dost starší na to, abychom věděli, kam zmizel chleba. To pan Robur a pan Kvásek! Bůhví ale, kde s Albatrosem jsou…
PS: jako reakci mi zaslal pan Václav Šípoš příběh chleba z jeho fotoarchlívu. S díky přikládám…
