Nezbytnou součástí hrdých vesnic je kostel. Nebo alespoň kaplička. Zdejší kostel je opravený. Precizně opravený – do žlutavé fasády a měděných okapů – práce pana faráře a farníků. Dokonce byly nedávno vyměněny zvony, nesoucí jména věrozvěstů. Vždy na večer pak krásně vyzvánějí klekánice a místní děti se nemusí až zas tak bát. Ne, že by tady těch ratolestí žilo tolik – jak ale říká starosta: „V tomto roce už máme šest nových vesničánků! To víte, silná generace sedmdesátníků konečně dozrála, takhle nebudeme muset zavírat školku!“ Sám se přitom dívá na počínající zelenku báně kostela, jakoby mu za to děkoval.
Ostatně je to jeden z posledních pohledů dneška, za půl hodiny již nebude vidět téměř na krok. Ne snad kvůli noci, to jen z břízolitových domků několika málo zatvrzelých rodin začne stoupat šedožlutý dým a zahalí vesnici do olejo-pilinatého závoje spálených PET lahví.
„My s tím nic nenaděláme. Tvrdí, že to je špatným uhlím. A kontrolovat je nemůžeme,“ přidává se starosta a dodává: „ Před dvěma lety mohl být do vesnice zaveden plyn. Ze zkušenostmi s okolí jsme věděli, jak žalostně málo domácnostní se na plyn připojilo. Tak jsme plyn uložili k ledu a dál topíme uhlím. Víte, ono to má něco do sebe, ten podzim s nedýchatelným vzduchem. Já už si na to zvykl a když to na konci září začíná, zavírám oči a cítím to jako vůni domova.“ On sám se prý snaží jít ostatním vzorem objednávkami lepšího uhlí, po chvíli mlčení ale dodává, že ani on se pálení ledasčeho tu a tam nevyhne: „ Moje devadesátiletá matka je ale ještě horší. Ta pálí v kotli vše. Od starých bot, přes odrbané oblečení po noviny. Že platíme za popelnice není schopná pochopit. Proč prý platit, když se to dá spálit,“ krčí rameny starosta.
Aby svedl hovor na lepší stranu, ukazuje na kontejnery na sklo, vyjímající se svou modrou a zelenou barvou na návsi jak pěst na oko. „Začali jsme třídit před rokem. První měsíce se lidé ve chvíli, kdy někoho jiného viděli vynášet sklo, dívali úkosem. Teď už si ale pomalu zvykli.“
Na otázku, zda tedy nemají problémy s černými skládkami starosta opět krčí rameny: „Největší problém jsou pneumatiky, matrace a starý nábytek. Jednou ročně přistavíme na náves kontejner, ale ten je ihned plný haraburdím z okolních vesnic. No a aby tam stál pořád? Na to nejsou peníze. Je to takový bludný kruh. Velká část vesnice na skládku tu a tam něčím přispěje. Vědí to osobě všichni a nikdo tedy na toho druhého neukáže prstem.“
Co považuje za největší úspěch? „Nevím, jestli s tím mají zkušenosti i z podobných vísek, ale mně se zdá, že se do vesnic začínají navracet mladí. Podívejte se na měšťáky, na tu jejich schizofrenii, přežít týden v práci a pak zmizet v druhém bydlení. Kde jsou vlastně doma? Tak utíkají z měst do vesnic. Protože mají povětšinou auta, tak jim nevadí zastrčenost. Sednete do auta a za deset minut jste ve městě – na nákupy, do kina, do práce, zkrátka za vším, co je třeba. Vesnice jim nabízí daleko levnější bydlení, prostor, větší klid.“ A nevýhody? „Ale co, ten podzimní zápach jednoho dne zmizí, chce to čas,“ optimisticky se usmívá.
Procházíme návsí kolem májky. Cesta je plná výmolů, poslepovaných dehtem. Krátery, na které už nezbyl materiál, jsou naplněny vodou a ráchají se v nich obecní kachny. „Na kompletní výspravu už peníze skutečně nejsou. Vzpomínáte na aktivitu senátorů za zrušení přílohy č. 2 zákona č. 243/2000 Sb.?“ ptá se nás starosta. Nejistě pokyvujeme hlavami. Starosta se poté rozvypráví a nám je bezděčně úzko, jako bychom snad byli za situaci s financováním obcí coby měšťáci vinni my.
Pro pořádek. Předmětem povzdychu pana starosty je Zákon o rozpočtovém určení daní. Ten mimo jiné rozděluje obce do tzv. velikostních kategorií, na než jsou potom pomocí koeficientů přerozdělovány peníze z celostátního hrubého výnosu daně. Bohužel, právě pro obce do sta obyvatel je tento koeficient nepoměrný a nespravedlivý. S těmito koeficienty dochází k deformaci příjmů obcí. V podstatě je donucuje k umělému slučování, případně k vyhledání vysněného občana, který zaručuje postup k vyššímu koeficientu.
„Ano, je to nástroj, jak zlikvidovat malé obce. Kde nejsou peníze, není standard. A kde není standard, dojde k vylidňování. Lépe to ale řekli sami senátoři,“ hovoří starosta a předkládá nám onu senátorskou stížnost, kde se mimo jiné píše:
„Mají-li si být podle ústavního pořádku rovni v právech jednotliví lidé, platí tento princip nepochybně i na jejich společenství, tedy i na územní společenství občanů, kterými jsou obce. Je přirozené, že čím je společenství větší, tím větší bude jeho příjem i majetek, prostě proto, že počet obyvatel většího společenství představuje větší podíl na celkovém počtu obyvatel České republiky. Pokud ovšem tento přirozený princip je deformován jakýmisi uměle vytvořenými koeficienty, které větším společenstvím příjmy násobí a menším redukují, přirozený a ústavně garantovaný princip rovnosti je narušen.“
Výsledek? „Jedeme dál. Sami přece víte, jak pokoutně se do vyšší kategorie letos dostala Jihlava,“ usmívá se smutně starosta a dodává: „Nám ale schází do vyšší kategorie šedesát hlav. Dvojnásobek současného počtu.“
Mezitím přicházíme na okraj obce, kde se nachází někdejší JZD. Za zrezivělým a zprohýbaným plotem se jako snové poblouznění vyjímá zbrusu nový Massey Ferguson. Proč ne Zetor, napadne nás vlastenecky.
„Víte, zemědělci si díky dotacím začínají přilepšovat. U nás v obci je to ale podivné,“ začíná starosta poněkud kysele. „Když přešlo JZD do soukromých rukou, nový pan majitel si k zemědělské činnosti pořídil v areálu také opravnu nákladních automobilů. Zakázky mají, ne že ne. Jenže příjmy z daní nejdou obci, ale místu trvalého bydliště majitele firmy.“ Starosta si povzdechne a téměř neznatelně mávne rukou.
Vesnička, již ponořená do sirné mlhy, upadá do strnulosti. Za zataženými závěsy probleskuje modrobílá záře televizorů. Ticho narušuje pouze temný hukot kamionů ze silnice první třídy a poštěkávající psi. Začíná mrholit.
„Jste tady šťastný?“ ptáme se poněkud naivně starosty. Starosta se zhluboka nadechne: „A vy byste nebyli?“
Na jedno téma:
Další článek na téma "Víska milená, vesnička zastrčená": Petr Behenský