Tak třeba stihnout svítání. Obvykle vstávám za noci, která vládne ještě pevnou rukou. Když se blíží východ slunce, klíží se mi oči. Klížení je nemilá věc, pocházející od klihu. Nejde rozlepit. A ze mne se stává bezkrevný Albumin, podléhající gravitaci víček.
Tu a tam vstanu příliš pozdě. Ptáte-li se, co je tu a tam, nevysvětlím vám to, pravděpodobně je to něco mezi. Mezi tu a tam. Tutan. Vstanu tedy pozdě, když už je svítání za obzorem. Mlčím a nedutám. To kdyby se Slunci chtělo chvíli počkat. Jenže Slunce nečeká, taženo zlatým čtyřspřežím, které jej veze k blaženosti.
Kdyby mi někdo věnoval hodinu navíc, počkal bych si na Éós, a zeptal se ji na lásku. Možná by mne odbyla. Možná však ne. Třeba by mi odpověděla, že ji takové otázky rozjitřují. Tvářil bych se, že nerozumím. Nedbálek. Buď by se na mne hněvala, nebo by se začala smát. V podstatě je to ale totéž.
Sluneční cestou se potácí
starý stín sloupu
od hodiny Okovů
k hodině Tance.
Od hodiny Lásky
k hodině Dračích drápů.
Od hodiny Úsměvu
k hodině Hněvu.
Hned poté bych připravil lukulskou snídani. Kaviár a šampaňské. A všechno zbývající, nevýznamné. Vědom si skutečnosti, že se pan Hélios vzdaluje k západu, pozval bych ku stolu tři Grácie, jeho dcery. Kdyby mi to vyšlo, zeptal bych se jich, je-li pravda, že je sochal Sókratés. Samosebou bych hrozně rád pozval i jeho, na rozdíl od půvabu ale tento filosof nedisponoval nesmrtelností. Zbyla by tedy na mne milá povinnost zjistit, co je na pověře průsvitného roucha a věčného mládí.
Pak od hodiny Naděje
k hodině Nikdy,
odkud je už jen krůček
k hodině Beznaděje
a k turniketu Smrti.
Nevím, zda bych odolal nesetrvat s Gráciemi věčnost, je však nepochybné, že by mi je otec ve chvíli prozrazení uzmul rychlostí světla. Protože by bylo pět minut před odbíjením, vzpomněl bych si na vše ostatní. Nejvíce však na nemilou skutečnost, že jsme příliš relativní na to, abychom pochopili čas…
Životy naše se sunou
jako prsty po skelném papíře
dny, týdny, roky, staletí.
A bývaly časy,
kdy jsme proplakali
dlouhé roky.
Věnováno Stanislavu Peckovi, nesmrtelnému bojovníku proti změnám času. Úryvky básní jsou ze sbírky Jaroslava Seiferta, Morový sloup.