Ten první chodil do hodin loudavým krokem. Po zazvonění se šoural do hodin, v hlavě dokonale urovnány přípravy, které pamatovaly časy jeho první praxe. Osvědčené, spolehlivé, neměnné. V hodinách panoval klid, mrtvo. Studenti pochopili strnulý styl a proseděli se hodinami, jako si je odkroutil ten první učitel. Ten, který když se bez známek čehokoli vybočujícího ozvalo zazvonění, povstal a beze slov odešel. A když bylo zazvonění zároveň poslední hodinou, směřovaly jeho kroky domů, do končin, které nebyly rušeny ničím a nikým. Už dávno rezignující a na troud vyhořelý vzhlížel k hranici, která mu slibovala důchod.
Pokud teď laskavý čtenář čeká, že popíšu toho druhého učitele, čeká marně, stačí v podstatě prvního učitele negovat (nikoli doslova). Zkrátka, čím více elánu a snaha o lepší vzdělání, tím lepší představa.
A teď otázka. Který učitel naučil více? Ten první, který zadusil jakékoli zárodky vědění navíc, který uhasil svým vyhořením případné mladé talenty, který představoval ten nejhorší prototyp učitele a který už měl ze školství dávno zmizet? Anebo ten druhý, Komenský hadr…
Slyším námitku? Námitku proti sugestivní a napovídající otázce? Ano, přijímá se. Ona totiž tahle otázka opravdu není na místě. Tento případ se odehrává v České republice. A v tomhle případu o vzdělání vůbec nejde. Oba učitelé mají od září naprosto stejně, oba jsou na základním platu. Ten první je spokojen, tomu druhému zbývá elán k nezaplacení. Ředitelé, kteří mají motivovat, nemají z čeho. Třebas se roztrhni, třebas si dej nohy na stůl, třebas se uuč k smrti, třebas se při hodině prospi. Všem stejně.
Je rok 2012, Česká republika už ani nepostává na místě, ulehla do trávy a spokojeně pozoruje ty davy, které běží kolem, žijíc v domnění, že zvednout se přece může vždy. A bude-li už potom pozdě, je naprosto vedlejší.