Reklama
 
Blog | Martin Rosocha

U nás v Kostarice

„Že jsme to vyhráli?“ ptá se mě šťastný Carlos. Přitakávám. „Aby ne, vždyť u nás je opravdu dobře,“ mává ledabyle rukou. Pro laskavého čtenáře dodávám, že Kostarika je momentálně na prvním místě žebříčku tzv. Happy planet index, tedy porovnání zemí, kde se žije dobře, a kde jsou lidé spokojení. A jak to v Kostarice vypadá? Posuďte sami.

„U nás v Kostarice nemáme armádu.  Nepotřebujeme ji.  Občanskou válku jsme tady měli jen jedno u, v roce 1948. Válčili jsme mezi sebou čtyřicet čtyři dní.  Dva tisíce lidí padlo. A pak jsme se zastyděli. Když jsme doválčili, rozpustili jsme armádu. Pro jistotu. Peníze jsme investovali do školství.“ Carlos se rozhlíží po krajině. Carlos, můj kostarický přítel. Stojíme na Cerro Chirripó, nejvyšším bodě Kostariky. Téměř čtyři tisíce metrů poskytuje rozhled i nadhled v jednom. Carlos mi z termosky nabízí národní nápoj Kostariky, kávu. Zázrak, v jehož pěstování je Kostarika na třináctém místě ve světové produkci.  „Arabica. Prozradím ti sladké tajemství. V žádné jiné zemi na světě nemají zrna tolik kofeinu! Proto, když piješ kávu z Kostariky, nezahořkneš!“ naparuje se Carlos. Rozhlížím se po krajině. Tak tohle má být země, která je považovaná za nejšetrnější stát vůči přírodnímu prostředí? Do roku 2021 nemají za sebou zanechávat Carlos a ostatní obyvatelé Kostariky uhlíkovou stopu.  Čtyři a čtvrt milionu bezuhlíkových. „Tuhle za námi byla delegace z Marshallových ostrovů. Poděkovat nám za jejich ostrovy. Prý mizí v moři. Až zmizí, přestěhují se k nám. Nabídli jsme jim to,“  informuje mě Carlos. Vane poměrně silný vítr od Karibského moře. Ohlížím se a vidím Pacifik. Někde v dálce tuším mizející Marshallovy ostrovy. „Carlosi, jak je možné, že jste tak spokojení?“ ptám se, možná až příliš dychtivě. Carlos něco křičí, přes vítr mu ale není rozumět. No nic, zkusím je ho zeptat později ještě jednou.

Vracíme se do hlavního města Kostariky, San José. Svatý Pepa. Držíme se ve výšce přes tisíc metrů. „Je tu snesitelněji. Na pobřeží je přílišná vlhkost,“ vysvětluje Carlos. Začíná pršet. Něco se mi nezdá. Teprve po chvíli mi to dochází. Lidé na ulici se nemračí. Nevane za nimi blbá nálada. Nečpí z nich nespokojenost. Cítím se nesvůj. Na tohle nejsem zvyklý. Carlos mě táhne do jakési kavárny. Představuje mne. Všichni se na mě usmívají. To je dost podezřelé, říkám si v duchu. Než se stačím obrnit proti spokojenosti, dostávám před sebe guaro, likér z cukrové třtiny. K tomu gallo pinto, černou rýži s fazolemi, zalitou v kokosovém mléce. Jestli tohle přežiju, pak už všechno. Místní se mne ptají na tisíc věcí. Nestačím odpovídat, a přitom bych se tak rád ptal sám. Všímám si ovšem zajímavé skutečnosti. Pomalu se zbavují jistého napětí, které si v sobě nosím jako správný Čech. Nebýt tohoto uvědomění, byl bych asi napětí zcela prost. „Ty, Carlosi, a co vaše ženy?“ ptám se rozjařeně. Carlos začíná recitovat Roberto Meséna, kostarického básníka.

Hice del corazón un mandamiento,
como se hacen de sol
los trigos de los campos,
y amé a todas las gentes,
amé a todas las cosas,
pero solo las cosas comprendieron.
Los hombres me buscaron el motivo
y desconfiaron del amor de otro hombre.

Reklama

 

Příliš nerozumím. Láska je však cítit natolik, že není třeba překladu. Pak přichází Mau, Carlosova žena. Carlos musí být šťastný muž. Také tohle nějak zvláštně pociťuji.  Mau mi vlepí polibek. Na její počest přistává na stole další guaro. Jak zjišťuji, je Mau učitelka. Plácám něco o smyslu a studentech, Mau mne ale přerušuje. „Ty to moc řešíš, amigo,“ usmívá se, „čím více si nad tím budeš lámat hlavu, tím méně tomu budeš rozumět! Buď rád za to, co máš!“ Začínám se smát. Jen tak. Protože je mi dobře. Ohlížím se. Není to podezřelé? Není. Zpíváme. Dosud jsem nikdy nahlas nezpíval. Styděl jsem se. Co by tomu řekli ostatní. Tady zpívám, falešněji než všichni Kostaričani dohromady. Všichni se smějí. U nás by se mi smáli. Tady se lidé smějí. Mají ze mne radost. Zapomínám na svou národnost. „Ty, Carlosi, jak je možné, že jste tak spokojení?“ ptám se opět. Odpověď přes rozjařený zpěv neslyším.

Když později vycházíme do ulic, žasnu. Město zpívá jako celek. Nezamračení lidé opanovali noc. Všude je slyšet smích. Je to nakažlivé. Dýchám karibský déšť. Promočený skrz naskrz pohlédnu vzhůru. Tam někde je jiná planeta, kde se lidé příliš ptají a málo smějí. Tady je na pohodu klid. Jen se bojím, co by tomu řekl Derer. „Ale co, bůhví, kde je, Derer,“ hulákám s davem…

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama