Kolo?! Copak jsem kamikadze?
„Jezdil bych do práce na kole,“ odpovídá už mnoho let mnoho Pražanů. „Jenže nemám kudy, pokud nejsem sebevrah,“dodávají. „V Praze přibylo mnoho kilometrů cyklostezek, ročně investujeme do této oblasti desítky milionů, situace se zlepšuje,“ kontrují zodpovědní. Situace: většina „nových“ cyklostezek je vedena po komunikacích s automobilovou dopravou, při životě je stále živen názor, že Praha je v centru pro cyklisty nevhodná, cyklisté v Praze jsou exoti, riskující svůj život.
Vzpomínám si, jak jsem před šesti let usedl na kolo a jel do Stuttgartu. Projel jsem městy Regensburg, Ingolstadt, Ulm- a ve chvíli, kdy jsem dojížděl do cíle, mohl počítat na prstech jedné ruky, kolik kilometrů jsem šlapal po silnicích. A to včetně měst! Stuttgart je město ostře formované řekou Neckar, daleko více je znát převýšení, přesto tam není doslova žádný problém kamkoli se na kole dostat.
Vlakem k lidské hustotě
Jiný příklad. Pátek odpoledne. Hlavní nádraží v Praze doslova ucpáno studenty, Pražany, jedoucími na víkend a ostatními vlakpoužívajícími. Je tomu tak už přes deset let, co se v Praze pohybuji. Důvod je v intervalech. Jeden a půl milionové spojení Praha Plzeň? Vlak v pátek odpoledne, ve špičce? Jednou za hodinu. Směr hlavní trať na Moravu? 16:52, 17:41, 19:18, 20:28, tedy zase cca hodina.
Zpět do Stuttgartu. Město se zhruba šesti sty tisíci obyvateli. Vlak směr Heilbronn, sto dvacet tisíc obyvatel. Propojení těchto dvou měst? Co dvacet minut. Ve špičce čtvrthodina. Pro Prahu dokonalá Iluze.
Tramvaje, „lodě „socek“
Co třeba tramvaje? Stojím, naměstnán na okno před I.P. Pavlova a matně rozeznávám svištějící auta po magistrále. Tramvaj nejenže nemá přednost, ale dokonce se musí sklonit před nižší semaforovou dotací. Takto dnes a včera a také zítra budou stát namačkané tramvaje a lidé v nich si se vztekem uvědomovat, proč se hromadná doprava jmenuje hromadnou. Mé oblíbené- Stuttgart. Tramvaj- přijíždí na křižovatku, automaticky dostává zelenou. Uvnitř sedí dvacet cestujících, nestojí nikdo. V Praze mezitím řidiči ucpávají křižovatku s vědomím, že policie je v nedohlednu a tramvaje do nich nenajedou. Lidé už zcela zrezignovaní mlčky přihlížejí, případně vyloudí něco ze svých šedých nadávek.
Metro- tunelová mačkanice
Skok k metru. Chlouba naší hromadné dopravy (hromadná doprava je chloubou také, kdo ve světě má poměr 60:40 ve neprospěch individuální automobilové dopravy!). Trasa B, odpoledne. “Prosím vás, tady se chodí vpravo,“ zoufale volá paní proti davu, který se na ni valí. Kdo neviděl mumraj, beznadějnou rezignaci na prostor, kousek volnosti a nadechnutí se, nechť nastoupí. Jak dokáží občané Pražští zvládnout každodenní hromadný tlak je pro mne nepochopitelné. Skok ke Stuttgartu? Tentokrát k U-Bahnu. Nezažil jsem ještě situaci, kdy bych musel stát. Že by to bylo opět v těch intervalech?
Takže?
Vše výše jmenované není jen o penězích, je to o vůli chtít dojít někam, kam nesahá jen naše krátkozrakost. Pyšní na svoji výjimečnost v poměru 60:40 jsme se dopracovali k pojmenování „socka“ pro všechny, kteří hromadnou dopravu používají. Moderní životní styl, kterým je její používaní na západ od nás, je vyvrácen. Čeká se jenom na chvíli, kdy životní úroveň stoupne natolik, aby lidé v poměru 20:80 mohli usednout zrána do automobilu, zapnout si rádio a zatřást se spokojeností, že už nejsou „socky“.