„Včera jsem se 
potkala s jednou kamarádkou, která teď dělá finanční poradkyni. Spočítala mi nepříznivou prognózu, že v šedesáti nebudu mít na jídlo. Tož abych si začala odkládat pravidelně aspoň suchý chleba.
Chtěla bych někam emigrovat… kde to bude lepší? Někde, kde nebudu muset platit nesmyslné daně za každou blbost. Někde, kde dostanu za dobrou práci peníze, ze kterých přežiju. Kde budou lidi kolem spokojenější a milejší…“
Tak tenhle mail mi přišel jako reakce na můj blog o Kostarice. A dnes jsem si se zájmem pročetl Respekt, který věnuje poměrně dost prostoru penzijní reformě. Jak je vlastně jisté pouze to, že se k ní vyjadřuje kdekdo, protože ve vzduchu visí spousta peněz.
Suše jsem se smál. Jaká penzijní reforma? Neznám téměř nikoho v mém věku, kdo by si namlouval, že se penze dožije. Tak, jak se posunují hranice odchodu do důchodu, padá nějaké seriózní uvažování o důchodu samém. Nějak si říkám, že jestli se v těch osmdesáti jedna dožiju důchodu, stejně mne to skolí na jeho oslavě. Pokud by se to stalo, měl bych dostat od státu metál. „Zde leží ideální občan. Celý život platil daně, aby na důchod řádně a vlastenecky zemřel. Čest.“ Pitomec.
Pak přijde stát a začne překopávat. Ano, všichni rozumí stárnutí populace, zvyšujícímu se počtu důchodců, neudržitelnosti rozpočtu. Ale víte co? Třicátníkům to je jedno. Většina z nás žije ze dne na den. Plazí se od výplaty k výplatě. Samotný den výplaty je svátkem. Chvíle radosti. Docela krátká. Mžik. Pak zmizí tři čtvrtiny platu na hypotéky, a zbytek se propije. Ano, třicátníci jsou povětšinou alkoholici. Vína, kterého vypijí, by dalo za oceán. Pijí každý den, a přitom sní o něčem lepším. Povětšinou o emigraci. Pryč z tohoto státu, který z nich učinil dojnou krávu a pokusné králíky. Někam za nadějí. Za mořem. Když se zrána probudí, otupělí a nevyspalí, zjistí, že na emigraci nemají odvahu. Zatím, povzbuzují se. To proto, že bývá ještě na to víno, které zveličuje idealismus o naší hroudě. Ale ještě pár let, a když se to nezlepší, tak půjdeme.
A tak přijde penzijní reforma. Nevyhnutelně. Do čtyřiceti let povinné odvody. Tři procenta z těch dnešních osmadvaceti. Jenže, kolik jsou tři procenta z mála? Dvě deci vína, pozdního sběru? Toho smíchu, který je slyšet! Každý ví, že v této zemi se ze tří procent utopí dvě a půl v korupci. Zbytek spolkne inflace. A kdyby ne inflace, tak se bude záplatovat. Nu, a kdyby se nezáplatovalo, tak se pro jistotu bude znárodňovat. Na konci těchto procent zbude pouze odchodový věk. Ti, kteří nestačili ještě emigrovat, zjistí pouze jednu jedinou věc. Jak jsou staří, tak jsou blbí. A načnou si další lahev, aby to řádně oslavili, a dostali od státu metál…