Jakoby studenstvo postihla nemoc zvaná nezájem. Čím starší jsou, tím více upadají v nečinnost. Počáteční nadšení vyprchává a zůstává příchuť- „musím, musím, protože jinak to dnes přece nejde,“ Takže většina studentů dnes prochází školou, aby ji opustili pěkně zpráskaní musem, dávajíce okolí (rozuměj škole) najevo svou pasivitu.
Nepomáhá ani snaha rozproudit diskuze, ani zajímavosti, ani aktuality.
Ano, pořádám na počátcích hodin aktuality- „říká vám něco Jom Kippur, sledovali jste rozhovor s Václavem Havlem, jak je to s Rumunskem a Bulharskem, s jejich vstupem do EU, jaký na to máte názor, sledujete rakouské volby, vyšli byste do ulic, kdyby se zopakovala situace, která je dnes v Maďarsku?“ Nic, tedy téměř nic. Leckdy si připadám za exota ve světě, který odumřel vědění. Můj monolog se vine lavicemi a já cítím únavu spjatou s nudou. „Co se stalo od minulé hodiny?“ ptám se jindy. „Včera byla Miss World, nejvíce zabitých na českých silnicích, Sparta remizovala se Slávií,“ ozvou se odpovědi. Povzdechnu si, AHA, ještě, že neslyším aktuality typu „Machálková má páté dítě či Jaruš – Tohle z ní udělal chlast!“ „Nenudím se holt ani v Rumusku,“ bleskne mi hlavou.
„Neměl jsem čas, noviny nečtu, televizi jsem neviděl,“ zní obvyklejší studentská odpověď. A ticho, to především. „Jsme generace, která rezignovala na vše,“ vidím v leckterých očích. Debatu nedokážu rozproudit ani nad zadlužením jejich generace, nad skutečně slibnou budoucností, která je čeká. „Bytostně se vás to týká,“ opět vedu svůj vnitřní monolog, „vyrůstáte v další generaci, která se nechá zmítat politiky a bude odřena na holou kost.“ Euro, Maastricht, Evropská Komise, nic. Když už se naučit, tak bez souvislostí a- prosím, potom hned zapomenout.
A přece- vzpomínám si na jedno téma, které debatu zaručeně rozproudí. Ve všech ročnících. „Zvýší se příspěvky na mateřskou,“ začal jsem onehdy mimo jiné aktuality. Ve všech třídách se ozvalo v podstatě to stejné. „To se už takhle Cikáni (teď koukám, že tohle slovo Word nezná!) rozlezou všude.“ Na zvracení, jak je střední generace naprosto pohlcena rasismem a bulvárností. Rok co rok bojuji s nově příchozími v romské otázce: „Je to o vzdělání, vážení, kdybyste byli položeni do pralesa, pomohla by vám ku čtení a psaní rasa či národnost?“ Marně. V očích sleduji nesouhlas a sebevědomě vyřešené dilema, převzaté od rodičů. Stejně tak vyřešena je otázka Vietnamců a Ukrajinců či problémy Afriky. Natolik zjednodušeně a velkopansky, až se musím divit, odkud to vše pochází. Kdo vás naučil takovému zavírání očí nad zřejmými věci, kdo vás nasákl rasismem, kdo vás obrnil takovou nechutí, kdo vás zburválněl? To přece nemohli být jen rodiče…
Když potom přichází odpolední doba a studenti odcházejí, zůstává za nimi příchuť, která mne naplňuje smutkem. Nebo je to jenom nekonečná výzva?