Shodou okolností jsme měli probírat hned zrána Oceánii. Postával
jsem ve třídě a vzpomínal na Jamese Cooka. Když jsem byl ve věku sekundánů,
hltal jsem jeho příběhy v knize pana Patočky „Plachty objevují svět“. Záviděl
jsem Cookovi objev Tahiti a nikdy neodpustil domorodcům na Havaji jeho zabití v zátoce
Kealakekua. Vzpomínal jsem také na pana Heyerdahla a jeho statečnou cestu
s vorem Kon-Tiki, kterou jsem si maloval do sešitu. V tom kouzelném
věku třinácti let jsem se jmenoval honorárním konzulem Kiribati, pevně
rozhodnut se v dospělosti přestěhovat na ostrov Niue, který jsem považoval
za místo, kde se vynořím, pokud bych se měl provrtal středem modré planety.
Toužil jsem ochutnat chlebovník a být ověšený orchidejemi, podobně jako Paul
Gaugin…
Je to zvláštní, tohle všechno a víc mi blesklo hlavou, když jsem
se díval skrze okna na šedá mračna, z kterých se sypal sníh… Snad bych
měl brát spíše Arktidu, pomyslel jsem si, a díval se přitom na sekundány, kteří
mne pozorovali doposud nezkaženým, dychtivým pohledem vědění. "Jestlipak víte,
kde je „pupek světa?“ Te Pito o Te Henua, pojedeme na Velikonoční ostrov?" Pochybovačné
oči. "Na cestě se zastavíme u krále Tongy, Tupua, určitě nás pozve na „'otai“,
to je rozmělněný meloun s kokosovým mlékem." "Kdo to zaplatí," ozve se
nesměle ze zadních řad. "Zeptám se paní ředitelky," odpovídám, v zorném poli
stále zachytávaje sněžnou spoušť. "To by šlo?" ozývá se více hlasů. "Myslím, že
ano," tlumím ruch ve třídě. "Je třeba si naplánovat cestu, otevřete si atlasy…"