„
Ne, u nás žádnou velrybu nenaleznete, pane. Dokonce ani moře sněženek. Snad kdybyste ráčil hledat kupříkladu tulipány?“
Dobrým zvykem bývá přinést velrybě čerstvé noviny. Jejím dobrým zvykem oproti tomu bývá hloubat jimi skrze svůj obrovský lorňon; odzadu, od sportu. „Á, tak on J. ještě stále hraje? No to se podívejme! A S. vyhrála ligu! Tak to je krásná zpráva (velryba vždy fandila S…).“ Moře sněženek následně bouří radostí nad radostí velryby. Skutečně, vypadá to jako skutečná bouře radosti…
„Jak říkám, není a nebyla! Co vás to napadá, velryba! Kdyby tady byla velryba, tak to bych o tom snad musela něco vědět, pane, a to už tady pracuju třicet let! Paryby zkrátka nevedeme!“ (paní se v rozčílení evidentně začala třídně plést…)
Listováním vpřed se původně rozněžněná tvář velryby začíná kabonět: „Tak válka… kolikátá už…“ Sněženky klopí hlavy a jejich moře prostoupí stud…
„Takhle kapry, nemyslel jste kapry? Máme tady japonské kapry, hned támhle v jezírku! Sněženky ale u nich nehledejte, leda tak blatouchy a bahničky.“
Někde v tuto chvíli je třeba lehce zakašlat. Její slova jsou následně rok co rok stejná: „Ehmm, to jste vy? To nám ten rok zase uběhl, viďte! Ale válčí se pořád… Už jsem na ty věčné války stará…“ U těchto slov je zapotřebí mlčet. Mlčet, stejně jako mlčí sněženky, které už vědí, co přijde…
„Tak to máme jednou bez těch vašich velryb a sněženek. Snad kdybyste se měl zdržel hledáním, tak upozorňuji, že zavíráme v šest hodin…“
„Nu ano, stará jsem… Ale jak tak koukám, vy nám také pěkně stárnete (nevím, čím to je, ale velrybí povzdechnutí mi pokaždé přijde tak trochu protknuto smíchem). Pak se na chvíli odmlčí, v očích se jí šibalsky zablýská, načež se, na velrybu docela tiše, zeptá: „Krom toho ovšem počítám, že i letos jako vždy, pro maminku…“
Načež se pro změnu odmlčím na chvíli já, abych větu s úsměvem doplnil: „…jeden svazeček…“