V kavárně o třech stolcích obsluhovala mladá slečna. 
„Pan Belmondo tady balí babičky. Zrovna včera tady s jednou seděl. Mohlo jí být tak sedmdesát. A víte, co jí řekl? ´Co já si počnu, až tady nebudeš?´ Hrozně jsem se tomu smála, protože jemu je osmdesát devět. Náhodou to vím, protože mi kupuje větrníky.“
Objednal jsem si větrník.
„Třeba si říkáte, co tady dělá? Zrovna tady, u mě, v takové malé kavárně… Sama tomu nerozumím. Možná je to kvůli těm větrníkům. A možná je to kvůli mně (slečna se zasní). Včera jsem mu řekla, že znám všechny jeho filmy. Ale znám jich jenom pár (šeptá). Tak se mě zeptal, který mám nejraději. A já na to, že jak hrál v Acapulcu, s tou, no, s tou krásnou Ariannou. On se najednou začal tak krásně smát.´Ach, Bob Saint-Clare!´ A pak na mě vybafl: ´Nee! Budeme se milovat, holčičko!´ Já jsem se vám tolik lekla!“
Chvíli se mi zdálo, že se dívám na Ariannu.
„Pak jsme se oba hrozně smáli. Úplně jsem zapomněla, že mám obsluhovat. A najednou jsem si všimla, že se smějí úplně všichni. Však to znáte. Ono je to tady malý. Jenom tři stolečky. Takže jde všechno slyšet. U okna seděli nějací študáci a támhle vzadu další. A všichni, jak pana Belmonda slyšeli, tak se začali smát. A jak jsme se smáli, tak by tady na dveřích mohla viset cedulka ´zavřeno´, protože to tady bylo jako ve filmu…“
Začal jsem věřit, že v Belmondo je opravdu v Třeboni.
„Znáte ten film, jak tam hraje toho rytíře s velkým nosem?“ vyrušil mne ze zasnění hlas mladé dívky.
„Myslíte Cyrana?“ odvětil jsem.
„Ano, ano! Tak tohohle Cyrana pan Belmondo také předváděl, když řekl jednomu z těch studentů: ´Ty budeš de Valvert!´ Pak mu dal do ruky tady pohrabáč, sám si vzal tyhlety noviny, a začal recitovat: ´Svůj širák odhazuji v dáli a s grácií. Tam leží on.´ Ještě teď si to pamatuju. Chudák student. Nakonec ho pan Belmondo těma novinama zapíchl. A ten student tam stál, zapíchnutý, a pan Belmondo recitoval a recitoval.„
Pomalu se blížil čas, kdy jsem se musel zvednout. Váhal jsem ale.
„Však chvíli počkejte. Měl by se tady objevit každou chvíli. Teď mu končí v lázních rehabilitace. Má prý něco s rukou… A to jsem vám ještě neříkala, jak ho hrozně rozesmálo, když tady jednou našel sušenky bebe? Pořád říkal bebel, bebel, úplně jako malý dítě. Tak mám pro něj ty sušenky vždycky připravený! A podívejte se, už je tady!“
Úplně ve mně hrklo. Nebyl jsem vůbec připravený na setkání s Belmondem. Tady, v Třeboni, v kavárně o třech stolech a několika větrnících…
Když vešel, nebylo pochyb. Byl to Belmondo! Ztratil jsem řeč a vycházelo ze mne jen jakési koktání: „Je suis tres… connaître…“
Přerušil mne. „Posaďte se, příteli. Vy jste si mne asi spletl s Belmondem, viďte? Ale já jsem Novák. Alois Novák,“ pravil.
Poté jsem ztratil řeč podruhé.
To proto, že se prozradil. Jeho přízvuk byl totiž docela francouzský…