„Podívejte, tohle nebyl můj nápad. Mezi lidmi se o tom mluví odjakživa. Někdo přece vinu musí nést. Já pouze poukazuji.“
Ptáme se, zda jsme slovům pana Adolfa porozuměli správně.
„Ale vždyť je to tak zřejmé,“ odvětí s nemizejícím úsměvem pan Adolf. „Oni za to skutečně mohou, mohou za všechna příkoří, která se nám, těm normálním, dějí.“
Pokoušíme se poukázat na prokázání viny.
„Jaképak důkazy, tohle je tak evidentní, že nevidět snad není možné,“ mává rukou pan Adolf, „víte, je načase odpustit si právnické vytáčky a zpříma čelit této lavině, která nás, slušné, jinak smete.“
V očích pana Adolfa vidíme podivný záblesk, v kterém se mísí minulost s budoucností. Pojednou se počínáme potit.
„Obzvláště je třeba zdůraznit, že nelze zaměňovat příčinu a následky. S následky nenaděláme nic, pokud nevyřešíme příčiny. Víte, kam se rozhlédnu, všude vidím ty, ty… ani jmenovat je nemohu, jak mi je z nich zle. Oni jsou ta příčina. Věděli jste, že jich je čím dál tím více? Obávám se, pánové, že je třeba začít s jejich důraznou evidencí, jinak se začneme podezírat všichni. Já mám totiž strach. Kdykoli opustím tuto místnost, neustále se ohlížím, abych jimi nemohl být případně napaden. A nejhorší na tom všem je skutečnost, že na ně doposud nahlížíme s tolerancí. S tolerancí však bude konec. Měli bychom se bránit. My se budeme bránit!“
Pan Adolf přidává na kadenci a důrazu. V místnosti začíná být nesnesitelně horko.
„Ano, měli bychom se bránit, jinak sami zanikneme. A já… musím se vám s tím svěřit, já nechci mít delší prostředníček na rukou, nechci! Ono se říká…“ pan Adolf již téměř hystericky křičí, “že mají delší prostředníček na rukou! Ale já už vím, oni se tak dají poznat! A tak je poznáme! Tak je odhalíme! Tak na ně ukážeme!“
Pokoušíme se pana Adolfa uklidnit, ovšem marně.
„Já nechci mít delší prostředníček!“ vykřikuje s hrůzou v očích, „a proto budu konat. Poukážu na ně a…“
Pan Adolf pojednou ztichne. Místnost je tichým svědkem. Mlčíme i my.
„Pánové, konečně, mám řešení!“ pronese docela tiše do ticha pan Jaromír, a onen podivný záblesk v očích získá temnou razanci, která překračuje možnosti popisu.
Pokoušíme se poděkovat za rozhovor a tiše se vytratit. Není nám to již ale umožněno. „Pánové, ještě jste mi neukázali prostředníček,“ ozve se za námi, tentokrát ovšem docela ledově…