Legenda, které zajisté věří všichni fantazií obdaření, vypráví o měsíčních nocích v žíznivých krajinách, kde se setkávají milenci, aby ve chvílích, kdy cikády vzdají hold tichu, vyslechli praskání pistácií, nalézajíce přitom sami sebe, a jen tak mimochodem, jako vedlejší produkt, štěstí. Je téměř jisté, že tuto legendu znala již královna ze Sáby, přivinuvši si tak blaženost a bezpočet milenců právě pomocí dodávek zelených plodů pistácie, toho času z Asýrie. O staletí později je možné popřít tuto principiální univerzálnost praskotu bláhovou představou, že by na místě Amoru podléhající dvojice byli, díky místním sklizním tomuto zázraku nejblíže, zástupci obou pistáciových velmocí. Ta představa je ovšem natolik scestná, že přímo volá po rýpnutí, jakže je onen mýtus pukání k popukání nedostižitelný.
Írán a USA sklízejí dvě třetiny světové produkce, těch zhruba pět set tisíc metráků zelených mandlí, a vytvářejí tak podivuhodně osvěžující příklad pistáciové dominance, sledované z velkého odstupu závistivým pohledem podílově nevýznamných čínských, syrských či tureckých pistáciopřicmrndávačů. V našem smrskujícím se světě globalizace je, s notnou dávkou škodolibosti a jak jen konzumu zdar libo, možné nakoupit pistácie obou velmocí, a na truc ideologiím je smíchat. Aby tomuto bláznivému kolotoči ovšem nebylo zadost! – na sáčcích, okupujících pulty maloobchodů je možné nalézt, že tato míchání již provozuje ve svých balírnách nejbohatší stát světa, pistáciový zprostředkovatel Lucembursko (tady padá opona tajemství prvního místa HDP).
S úsměvem tak nabírám hrst pistácií a holduji v ústech sbratření nesmiřitelných (nu a zde ta slíbená Nobelovka)…