Drahý voliči,
jestlipak víš, že slib není přísaha? Naštěstí. Dávám ti ale své slovo, i když nevím, které máme společně na mysli. Jsou přece i sprostá slova. Víš, občane, musím se ti k něčemu přiznat; slíbil jsem zachovávat Ústavu a zákony. Raději bych je ale změnil už teď. Na mou čest. A věrnost. To jsou silná slova. Když je složíš, dostaneš zakázaná sousloví. Věrnost je má čest, říkal třeba Adolf. Takže jsem trochu na vážkách, jestli to mám brát až tak doslovně. Stejně tak si asi budu muset trochu poupravit svůj slib „v zájmu všeho lidu“. Copak mohu vykonávat mandát v zájmu všeho lidu? To je zhola nemožné. A nejlepší vědomí a svědomí? Pominu to „nejlepší“, vždyť to přece vypadá, že mám i nějaké jiné. Přísahám, že nemám. Co když ale budu něco dělat podvědomě? A nevědomky?
Drahý voliči, co kdybychom ten slib vynechali? Nebo alespoň trochu zjednodušili? Vynecháme taková ta nejasná slova a vágní poučky, ať je to pochopitelné. Navrhuji následující úpravu.
„Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
„Že budu její. Na svou, že budu všeho svého.“
Myslím, že takto by to bylo srozumitelné, jasné a čitelné. Co ty na to, voliči?
S pozdravem,
jen tvůj a (v) cele poslanec.