Mnohé už jsem ale zapomněl. Nemohu si třeba vzpomenout, 
proč jsem v nebi. Ptal jsem se ostatních, ale mlčí. V lepším případě ukazují ještě výše do nebes. Zavracejí přitom oči. Proč, to netuším. Kdyby bylo na mně, zavracel bych oči také, v zavracení je totiž něco zvráceného. Jenže tady, v nebi, tolik možností na zavracení není. A potom, bývá z toho závrať. To si pamatuji, říkala mi to maminka, když jsem byl ještě zelený: „Když se budeš dívat do slunce, dostaneš závrať!“ Když jsem dorůstal, často jsem její rady neposlechl, a potom se červenal. Maminka mi vždy vynadala, že z té neposlušnosti spadnu na zem a nedostanu se do nebe. Po nocích jsem se proto snažil ukrutně zblednout a záviděl přitom citrónům z vedlejšího stromu, kteří byli světležlutí.
Nakonec jsem zůstal oranžový. Možná je to tím, že jsem se díval pouze za červánků. Byly to doby, kdy jsem psal zcela jistě spousty básní. Pamatuji si z nich ale pouze útržky…
„Je v nás cosi dávného, kdy jsme si ještě nemuseli o všem povídat… …poprvé jsme letěli podívat se na hvězdy, naše křídla však byla slabá… …poslední den jsem jen tak seděl a díval se na své ruce, nebyly křídly…“
Těch veršů jsou stovky, všechny však roztříštěné. Kdybych jejich roztříštěnost spojil, vznikla by nádherně roztříštěná balada, které by nikdo nerozuměl, všem by z ní ale bylo smutno. Tuším, že jednoho krásného dne se rozpomenu, že zbytek veršů nosím v hlubinách svých dužnin a že jsou tam ukryty pro lepší časy. A pak, až se rozvzpomenu, budu recitovat všem v nebi. Jistě, budou všichni plakat. Ale plakat se přece nemusí jenom ze žalu. Namlouvám si to. Přitom dobře vím, že plakání z radosti v sobě nese něco neupřímného.
Když jsme u toho…, nemohu si také dost dobře vzpomenout na celý příběh, který mi občas probleskuje pamětí. Bylo to ve chvíli, kdy si pro mě přišli sběrači. Odjížděli jsme na korbě starého nákladního vozu a já jsem zaslechl pláč. Strašně rád bych věděl, čí plakání to bylo, mysl ale zůstává zatemněná. Pravděpodobně to byl některý z citrónů. Proč by se ale potom nesl ten žal přímo ke mně? A proč se mi o něm zdává? Nevím, jsem však z toho smutný. Občas se kutálím nebem nazdařbůh a hledám citróny, kteří by mi dali odpověď. V nebi jsme ale pouze my, pomeranče, citróni nikde. Určitě je to tím, že jsou scvrklí, oškliví a zahořklí. Ať tak či onak, někde v hloubce každého z nás zůstávají pláče, které jsme neměli možnost doposlechnout. Nikoli proto, že by zněly jako smích, ale proto, že jsme je tak nechtěli slyšet…