„Kdepak zima,“ uslyšel jsem ho ještě předtím, než jsem cokoli řekl. „Letos bude mírná zima. Taková zima l´oubelec.“ dodal.
Tak se prozradil. „Monsieur Belmondo, je pravda, že rozumíte snad úplně všemu?“
„Novák, je m´apelle Novák. Alois. Regardez, támhle na obloze letí Boeing. Sedm čtyři sedmička. Z Frankfurtu a do Abu Dhabi. Když po nich hodím kaštanem, tak je schválně netrefím…“
„Vždyť jsou vysoko!“
„Trefit je by bylo škoda. Zničil bych tím kaštan,“ odtuší.
„A pak?“
„Pak by ten kaštan dopadl docela špatně. Takhle dopadne jakž takž, někde poblíž Abu Dhabi. A bude z něj strom.“
„Dohodil byste dál?“
„Když budu chtít, tak třebas do Tasmánie. Ale tam mají kaštanů dost, tak už tam neházím.“
„A dál?“
„Dál už nic. Jednou jsem zkoušel trefit Měsíc, nakonec jsem toho ale nechal. Vždyť je tam na stromy moc zima. Žádná ľoubelec, tak jako tady.“
„Chtěl byste se tam podívat?“
Belmondo se na mne zadumaně podívá: „Ale já už tam byl, dělal jsem si tam ze všech dlouhý nos. Tak mne shodili zpátky na zem. I s tím frňákem. Jaké štěstí, spadl jsem tenkrát u té nejkrásnější dívky, jakou si dokážete představit…“
„Roxana!“
„To už je ale dávno,“ mávne rukou, „a kaštanům, kaštanům to je docela jedno!“
„Proč je vlastně sbíráte?“
„Alors, když je někdo u konce s dechem, tak sbírá kaštany… C’est ça. “
„Vy že jste u konce s dechem, tomu nevěřím!“
„Tak schválně,“ odpoví mi, „hodím teď tenhle krásný kaštan, vy počítejte! Prêt?“
Při čísle šest mne cosi zprudka uhodí do zad. Otáčím se, abych spatřil kaštan, který před chvílí vyhodil…
„Byly doby, že bych vás trefil ještě dříve, než byste začal počítat!“
Nevím, co na to říct.
„Vy nevíte, co na to říct, n’est pas? Nu, tak nic neříkejte!“
Chvíli tak společně mlčíme.
„A dál?“ napadne mne potom.
„Dál už nic. Sbírám kaštany, to je celé. Až přijde zima, tak půjdu do útulku. Ale třeba taky ne, letos má být totiž zima l´oubelec…“