Vzpomínám si, že se spousta z mých přátel přiznala k lásce; uspořádala v nich takový ohňostroj čirosti, že jsem se skutečně obával, aby se nerozplynuli. Občas jsem měl dokonce pocit, že se tak stalo; totiž ve chvílích, kdy jsem bezděčně zastavil, pohlédnuv na letní křivky dívek, které neměly o mé cestě vstříc jejich polibkům ani potuchy. Když jsem je míjel, nechápavě na mne pohlédly, aniž by vytušily, že se nejedná o mou nemravnost, nýbrž o celkové pojetí oněch zvláštních měsíců.
Ó roky, roky,
svěste křídla!
Dívka se za mnou
neohlídla!
Toho roku padalo tolik meteoritů, že lákat na ně a zneužívat chvil čekání bylo natolik zjevné, že se toho odvažovali pouze největší z bláznů. Několikrát jsem se tehdy snažil spočítat, kolik meteoritů připadá na jeden polibek. Pokaždé mi ale vyšlo, že je meteoritů málo. Nebo to bylo naopak? Už nevím. Usnul jsem ale pokaždé v domnění, že už všemu začínám rozumět.
Slét ke mně anděl, jaký div!
Chtěl mi snad něco říci;
a špičkou nohy odraziv
se o mé oči spící,
zanechal mě tu v blátě cest.
V kalužích vidím světla hvězd,
matně se zrcadlící.
Když jsem se poté probudil, cítil jsem se unavený. Únava, hlodající někde mezi temenem a bedry, bránila mi ohlédnout se zpět. V tu chvíli se dalo vyhledat jediné; fermiony. Pro neznalé, fermiony jsou částice s velezvláštní vlastností. Když je oběhnete o tři sta šedesát stupňů, změní znaménko. Je to tedy takový malý zázrak. S podmínkou nepřeběhnutí stupňů. Kdyby se tak stalo, porušil by se kvantový stav. Je to dost podobné lásce, dvě nerozlišitelné lásky také nemohou být ve stejném stavu. Tohle všechno už kdysi dávno konstatoval Wolfgang Pauli, aby tak vyloučil z omylu všechny, kteří věří v přebíhání.
Někteří z vás by mohli namítat. Ovšemže. V tyto chvíle je namítání to jediné, co nám mimo lásku zbylo. Tak jako tak, léto netrvá věčně, a jistota, že jsou námitky oprávněné, je pevná asi tak jako znaménko u fermionů…
A ráno, když den nový vzplane,
leží tam kopretiny
a lístky mají otrhané.*
*kuzívou označené texty jsou úryvky z básní J.Seiferta