„Víš, kde je Sýrie? Na severozápadě Sýrie leží město Aleppo. A poblíž jsou kmínová pole. Kam oko dohlédne, jen si to představ, lány kmínových polí. A pak, na východě, v perské oblasti slavného Chorásán Razaví, pěstují římský kmín. Tuny a tuny kmínu!“ Znepokojivě si mne prohlédl, aby se ujistil, že poslouchám. „Ovšem nejvíce kmínu pěstuje Indie. Na severozápadě, v Gudžarátu, sklidí polovinu světové produkce. Když sečteš tato tři místa, vyjde ti více jak devadesát procent všeho kmínu světa.“
Zasmál se. „Podívej,“ pravil, ukazuje mi semeno kmínu, „pětihranná nažka, žebra musí být slámově žlutá, brázdy lesklé a červenohnědé. Teprve tak se pozná, že obsahují dostatek silic.“ Náhle svá slova utnul: „A teď mi pověz, proč ti to všechno říkám?!“
Mlčel jsem, neboť jsem otázku považoval za pošetilou, stejně jako celé předchozí povídání.
„Bādiyat ash-shām, Dasht-e Kavir, Dash-e Lút, Thar Mrudhar!“ obořil se na mne, „Syrská poušť, Velká solná poušť, Lút, Velká indická poušť, je ti to jasné!“ mumlal s očima široce otevřenýma, „všechny se rozšiřují! A rozšiřují se přímo ke kmínovým polím!“
Najednou bylo ticho. Představoval jsem si kmínová pole v objetí písčitých dun.
„Pět let, na víc bych to neviděl,“ přerušil mé ponuré obrazy zkázy pan Karvi, „a to bude konec všech anýzovek, pilafů, caserolle, bahaaratu a kari! Na světě nebude dost kmínu!“
Smutně jsem Karviho pozoroval. Zdál se být šílený…
Uběhlo pět let. Pan Karvi rozšířil svá pole, jako poušť rozšířila své državy. Již ne třináct hektarů, ale třináct tisíc. Kdekdo si o jeho úspěchu povídal. V jednom časopise se o něm dokonce hovořilo jako o kmínovém králi…
…na návštěvu přijel jednoho dopoledne kmínově hnědým maserrati, jehož blatníky se leskly slámově žlutými nitkami. „Příteli,“ přešel hned zhurta k věci, „koupil jsem třináct hektarů okurkových polí, neměl bys zájem?“ A pak se začal z plných plic smát…