My- Ni-Vanuatu, Vanuaťané, jsme opravdu nejšťastnější!“ „Relativizace našeho štěstí indexy je bezbřehým pošlapáním principu našeho bytí. Vanuatu znamená „zemi, která vždy existovala“. A rovněž tak naše štěstí. Nepotřebujeme se dožívat osmdesátí pěti let, abychom umírali poloslepí, hluší a s třemi hůlkami, ale šťastní. Hrubý domácí produkt je pouze na hlavu. Pravda, naše kopra HDP nenabobtná, ale ke štěstí nepřispěje zrovna tak, jako mikročipy nebo výroba letadel. Pocit štěstí z výroby a následného platu či zisku je pouhým materialismem. A školy? Školy nás naučily počítat a číst. Už víme, kde je naše věčná země. Jsme na periferii a docela malinkatí. Náš oceán není jediný a daleko na západ leží Evropa, kde jsou prý lidé, kteří vědí málo o Vanuatu. Ale školy nás štěstí nenaučily. To známe od nepaměti. Na březích z bělostného písku, za večerů s písněmi hranými na lastury a doprovodu tamtamů se nehoníme za výdobytky moderní doby, najdeme si čas vzhlédnout k obloze, smát se do noci a nezabývat se bohatstvím. A pak nás někdo, kdo nikdy nespatřil západ Slunce na Funafuti, Nanumaze nebo Niulakitě zařadí na sto osmnácté místo a u nás proběhne vlna znepokojení, jestli může být někdo šťastnější, a jestli tedy to naše štěstí bylo jenom nějaké povrchní. Přijeďte a porovnejte naše štěstí s vaším. Ale bez indexů, prosím. Čistě pocitově. Jak říkáte vy, tam v krajině respektu- „muškově, zlatě“. Díky.
S úctou Edward Natapei
PS: pro ty, co nechápou, viz
http://tuma.blog.respekt.cz/c/103/Index-stastneho-Fidela-Castra.html