Když jsem ještě neuměl číst, či snad uměl několik málo písmen, listoval jsem knihami a hledal mapy. V nich jsem totiž uměl číst snadno, podporován fantazií nezkaženou tištěnými slovy. Vzpomínám si, jak jsem jednoho dne našel nádhernou mapu ostrova, vytvořenou v přetlusté knize, plné nádherných ilustrací. Matně si namlouvám, že ona kniha byla Tajuplným ostrovem, ilustrace ocelorytinami pana Dorého a onen ostrov ex libris v přídeští. Nikdy jsem nezjistil, komu vlastně ten malý ozdobný lístek patřil, ještě dnes se ale domnívám, že prvotisku samotného pana Vernea. Ostatně, na signetu byl tehdy znak Albatrosu, který jsem považoval za velké V tohoto velikána fantazie, a koneckonců, albatros by na albatrosa přece nemohl mít tak malou hlavu a tak přespříliš velká křídla. Kam ta kniha zmizela, pátrám dodnes, vím jen, že se její příběh ztratil někde u Barcelony.
S povyrůstem písmena začala dávat smysl, začal jsem tedy tehdy hledat nesmysly. Někdo jim říkal šotek. Odpovědní redaktoři se zodpovědně snažili vést s těmito škodolibci marný boj, aby zaživa neschválili k tisku jedinou knihu, kde by nebyla patrna jejich porážka. Já jsem se tehdy místo popelářů, pilotů či prezidentů chtěl stát odpovědným redaktorem, aniž bych tušil, co je to zodpovědnost. Představoval jsem si, že odpovědní redaktoři jsou kouzelníci, vyhledávající rarášky a svádějící s nimi nekonečné gramatické souboje. Kde se ovšem dá vystudovat odpovědné redaktorství, nevím dodnes, stejně jako ještě stále tápám v zodpovědnosti.
Jak čas běžel, fascinovaly mne v knihách čím dál tím více bílé stránky. Tyto vakáty měly jednu podivuhodnou vlastnost, dal se v nich totiž domýšlet a domalovat příběh. Zkazil jsem tak domýšlením a domalováváním mnoho krásných knih a poznal domýšlivost. Na vakátech se také krásně daly pozorovat maličké přeživší dřevoviny, vystouplé nad hladkost stránky a pyšnící se svým vítězstvím nad hladícím kalandrem. Tu a tam se vyskytla na stránkách dokonce zminiaturizovaná tříska, která se dala vydloubnout. To potom po ní zůstala na stránce malá jizva, z které by jistě pan Fourdrinieri neměl radost.
A tak jsem se často dodloubal a proslabikoval až k tirážím. Na nich mne fascinovaly dvě věci. Tou první byl za mého dětství náklad. Naivně jsem si tehdy představoval, že čím větší náklad, tím lepší kniha. Z tohoto hlediska byly nejlepší knihy, které měly náklad dvě stě tisíc výtisků. Výtiskoví obři. Hromada, která se nevešla do žádného skladu. Dnes už si nepamatuji názvy, jako by se tím pouze potvrdila nepřímá úměra vydavatelských velikášství. Na druhou stranu se doposud při koupi knih v antikvariátech prvně dívám na to maličké číslo a říkám si v duchu, kam zmizely všechny ostatní výtisky, zda jsou stále v přebytnělých skladech, případně zda neskončily na hranicích či za hranicemi… Tou druhou fascinující věcí byla čtyři tajemná písmena ISBN, kterým nerozumím dodnes, byť mají v první řadě sloužit jednoznačné identifikaci knih. Snad aby bylo vše jednoznačné, a hlavně identifikované. Nu ano, 80, toť přece my. A 99915? To nepoznáte Maledivy? Co ty vydají knih! Hlavně to však nepopleťte, 99916, 99914, jaký rozdíl, Namibie, případně Surinam! A kdybyste snad hledali Somálsko, tak hledáte marně. Somálci asi nevydávají knihy, jednoznačně. Jen se s tím nějak nemohu identifikovat. Samotný vzorec na takové ISBN je v postatě velmi snadný:
Poznáváte Stmívání? Nu, hlavně, že je co vyhledávat.
V knihách jsem se už dávno ztratil. Je jich příliš mnoho a čas se nějak divně zkrátil. Když v roce 1907 sir Marc Aurel Stein nalezl v severozápadní Číně nejstarší knihu provedenou blokovým tiskem, v tiráži bylo zaznamenáno: „Uctivě vyrobil pro obecnou volnou distribuci Wang Jie ve prospěch svých dvou rodičů třináctého dne čtvrtého měsíce devátého roku Xiantongu.“ Napadá mne, jak asi vypadala tehdejší knihovna. Docela maličká, pro jednu nezaprášenou knihu. Copak budeme dneska číst, synu…?
„Uctivě vyrobil pro obecnou volnou distribuci Martin Rosocha ve prospěch asfa druhého dne třetího měsíce roku gēngyín.“