140 korun, to je docela dost peněz, říkal jsem si v duchu, objednávaje šampaňské a kaviár. Tak, na oslavu benefitu! „Bohužel, tyto stravenky nepřijímáme…“ pravil nevrle nevrlý vedoucí. Bublinky vyšuměly. Debil, spatřil jsem na nepřátelsky přimhouřených očích. Ošuměn a ošuntělý jsem se tedy vydal po vchodech a nálepkách. Uspěl jsem u dvanácté restaurace sedmnácté cenové kategorie. Kaviár neměli, zato měli utopence. O šampaňském se mi mohlo zdát, zato jsem nafasoval podmírového půllitra. „Pane, to si děláte srandu,“ popadal se za pivní břich vedoucí, „na pivo se stravenky nevztahují, jo a ten utopenec by vás vyšel pěkně draho, vracíme do pěti korun!“ V tu chvíli jsem se stal bardem… Utopenec za stravenku, smích za platbu. Břichvedoucí se popadal za čelo a břichštamgasti za břuchy. Odkráčel jsem, lehčí o stravenku, těžší o utopence.
Zbývala druhá, poslední stravenka. Proužek ochrany se na ní leskl zabezpečením, platnost stravenky vybízela ke spěchu. „Zbývá vám šest měsíců do prožrání. Kdo neprožere, pozbývá platnost.“ Další kolo dobrodružných nalézání nálepek. Hypermarket. Záchrana. Vkročil jsem do víru nákupů, ovívaje se stravenkou. Co však za sedmdesát korun? Do oka mi padla nabídka vína. Merlot. Itálie. Šedesát devět korun, devadesát haléřů. Na chvíli se mi zastesklo po desetnících. „Ale pane, za alkohol nemůžete platit stravenkami, ty jsou pouze na jídlo,“ povzdechla si pokladní. Dav za mnou zahučel. Ten debil zdržuje stravenkami. „Ale pro mne je víno jako jídlo,“ pokoušel jsem se odlehčit situaci. Dav znevrněl. „Jedno hlavní jídlo v průběhu jedné pracovní směny,“ odrecitovala pokladní normu. „Normo, jsi to ty?“ lehčil jsem dále. Dav již nehučel, dav mne vraždil očima. „Je nás přece již sedm set tisíc, vážená paní, staří Řekové pili…,“ větu jsem nedořekl. Dav mne natlačil mimo pokladní prostory…
V ruce se mi chvěla poslední stravenka. Pojednou se mi zachtělo na záchod. Na vchodu wc jsem nálepky nenašel. Přesto jsem se rozhodl stravenku použít. Navzdory. Pro ten pocit, pro bene a fit…