Nikdy jsem v Iráku nebyl. Pravděpodobně se tam hned tak nepodívám. Přesto dění v něm sleduji. Stejně tak jako mnoho z nás – z tepla domova – se snažím situaci tam na jihovýchodě pochopit. Irák by mi mohl být ukradený – nejsem však zřejmě sám, kdo si uvědomuje, že se Irák tak trochu podobá nám všem – a že naše pohodlí může být lehce hříčkou náhody vyměněno za podobný stav. Od tohoto předpokladu už je jen velmi malý kousek k sepsání pár vět, které polemizují s autory lámajícími nad Irákem hůl či se od něho zcela distancujícími.
Není nic jednoduššího než kritizovat demokracii, když sama ve snaze být lepší pro kritiku podmínky vytváří. Není nic snazšího než zjednodušeně odsoudit a záměrně potlačovat jakoukoli snahu o vysvětlování. Doplňte k tomu neochotu otevřít oči a informovat se co možno nejvíce o podstatě problému. Kritikové měli vždy ulehčenou práci ve formě otázek, na něž je a bylo vždy složitější odpovídat. Málokdy se stává, aby kritika neupadla k zjednodušující a ironizující formě krátkých výpadů. Jaksi je u nás stále zakořeněn fakt, že se při kritice musí ublížit.
Přiznávám se. Co dělají Spojenci v Iráku shledávám správným, a taktéž se přiznávám, že přes veškerou ( mnohdy oprávněnou) kritiku si jich za to vážím a obdivuji.
V podstatě kdykoli v lidských dějinách je možno nalézt slabochy, kteří propásli možnost zachovat se podle svého svědomí a vzepřít se tak svévolím. Místo toho pozorovali z povzdáli netečně zlovolné události kolem sebe. Na taková místa se okamžitě a bez zábran snášely diktatury a nesvoboda, aby se s pocitem zadostiučinění opět přesvědčily, jak jsou lidé nepoučitelní.
To by mělo být minulostí. Z ne zcela zřejmých důvodů není. Lidé se stále nejsou schopni shodnout na tak univerzálním postupu, jakým je prosazovat zlepšení našeho světa a svobody jedince. Kdekoli na světě. A to i tehdy, pokud se to nedaří.
Kdokoli by mohl namítnout, že arabským zemím svoboda jedince nic neříká. Jenže – kde neexistuje svoboda jedince, je potlačováno jeho lidství. Mýlím se potom, pokud považuji lidství za bytostnou podstatu člověka?
Do těchto úvah je možné začlenit i víru, na kterou je mnohdy poukazováno. Mohlo by se zdát, že má v tomto směru se svobodou pramálo společného, právě proto, že z podstaty je velice zavazující. Jenže zároveň má také obrovskou výhodu. Lidé se k ní hlásí dobrovolně, tedy svobodně. Analogicky by bylo dobré si uvědomit, že pokud nechce demokracie sklouznout k anarchií, musí být rovněž zavazující.
Tisíce vzdělaných i nevzdělaných arabských obyvatel – u nich je to nejvíce zřetelné – prchá z nesvobody a snaží se začít nový život. Není to zvláštní, že povětšinou v demokraciích ( poznámka poznámkářům – všichni přece nejsou teroristé)?
V Iráku prý o svobodu téměř nikdo nestojí, snažíme se mu ji vnutit. Není nadto si připomenout obdobný vývoj v naší zemi. Jakési zázračné zjevení tisíců lidí, kteří spontánně vyšli do ulic, předtím pokrytých obyčejným strachem o obyčejné bytí. Ti samí lidé, co před pár chvílemi volili komunisty, a tedy přesný opak demokracie. Ti samí lidé, kteří již dnes mohou, a proto halasně odsuzují snahu o demokracii v Iráku. Z jakého důvodu to dělají? Snad by pomohlo podívat se na hluboký rozpad společnosti, tolik zakořeněný, na apatičnost a vůli při správě věcí veřejných, na vulgaritu při lidských vztazích – a konečně na absenci jakékoli úcty ke svobodě, která mimo jiné zavazuje ji šířit dál i mimo naši zemi.
Ukazuje se, že není nic snazšího, a přijde mi i alibističtějšího než vyjít ve svobodném světě do ulic a demonstrovat svůj nesouhlas s útokem a situací v Iráku. Proč ale potom nejsou vedeny a nebyly vedeny masivní demonstrace proti šílenostem, které se dějí ve světě – Severní Korea, Dárfúr, Rwanda, Čína…? Kolik z nás by považovalo podporu Československa Spojenými státy v roce 1948 nebo v roce 1968 za státní terorismus? Kolik států na světě, osvobozených Sovětským Svazem, bylo ponecháno ve svobodě? A jak na tom byly a jsou dnes státy – Francie, (Z.) Německo, Itálie, osvobozené USA? Připomínám dějinnou podobnost mezi námi a Rakouskem.
Jistě, demokracie nesmí přecházet k anarchii, s čímž si již šestnáct let pohráváme. Možná právě toto balancování na hraně navozuje naše zapomnění na komunismus a takový nesouhlas s děním v Iráku.
Možná, že je v tom zapletena i obyčejná závist. Nejsme podobní USA, rozhodní a čitelní. Nezbývá nám pak nic jiného, než se skrýt za definicí naší morálky a mávat tím nejjednodušším, co snad lze ve svobodě vymyslet, totiž svobodným názorem.
Na jedno téma
Další článek na téma „Nepiš, co tě nepálí“: Petr Behenský, 30.10.2006