Kontroly. Kontroly. Kontroly. Vlastně se o nich a jejich gigantickém rozrůstání téměř vůbec nehovoří. Důvod je prostý; riziko neproplacení peněz je příliš velké na to, aby na sebe kdokoli upozorňoval, a moc kontrol je natolik rozsáhlá, že upozornění na jejich narůstající šikanu hraničí se šílenstvím.
Laskavý čtenář by snad mohl mávnout rukou, neboť logo se dá jistě snadno zvětšit, řádky doplnit a vlaječky radostně nastavit ve správném úhlu…
Ve skutečnosti je situace ovšem mnohem horší; kontroly totiž v současnosti nabývají tak naprosto obludných a absurdních rozměrů, že se jejich následné a neustále narůstající požadavky stávají pro projekty časově a rozumově neúnosnými. Snad nejvíce alarmující skutečností je neschopnost kontrol samotných definovat, co by vlastně v pořádku mělo být a jakým způsobem se do tohoto stavu dostat. Chaotické a zpětně upravované požadavky, vágní definice bez jakéhokoli odborného podkladu, to vše je ovšem pokaždé podtrženo zlověstným a nekompromisním „nebude-li napraveno, nebude proplaceno!“.
Na tomto místě by bylo dobré připomenout jednu zásadní informaci; Česká republika totiž na čerpání evropských peněz zaměstnává dva a půl tisíce úředníků, v porovnání (a přepočtení na počet obyvatel) s Finskem se jedná o pětinásobný počet! Aby nezůstalo u Finska, v počtu úředníků porážíme v podstatě všechny… Úředníků máme v České republice zkrátka tolik, že by stačili pro celou Skandinávii, a ještě jich pár stovek zbylo. Tahle „úsměvná“ statistika ovšem počíná zamrzat ve chvíli, kdy se k ní přidá ještě jedna „maličkost“; Česká republika totiž vykazuje ze všech států EU nejhorší čerpání evropských fondů, a čistě pro ilustraci; z 16 miliard, které nebyly dočerpány v EU za minulý rok, jen samotná Česká republika „ukrojila“ 10 miliard…
Možná, že je opravdu nejvyšší čas poznamenat, jak velká je příčinná souvislost mezi počtem úředníků a efektivitou čerpání evropských peněz. Horlivé vykazování kontrolní činnosti v jakékoli myslitelné i nemyslitelné podobě, které má ospravedlnit obrovské počty kontrolorů, totiž postupně vede ke kolapsu projektů jako takových. Administrativní zatížení již dosáhlo tak monstrózního stupně, že se účastníci projektů, zavaleni horami formulářů a unaveni tisíci hodin zbytečně vykazovaných nesmyslností, čím dál tím častěji těší na ukončení projektu (pokud tedy neodcházejí ještě před ním), především jsou však bytostně přesvědčeni neúčastnit se následně čehokoli obdobně šíleného…
Kontroly zkrátka z jakéhosi neznámého důvodu důsledně naplňují svou paranoidní představu, z jejíhož pohledu jsou aktéři projektů principiálně podvodníci, mající v úmyslu pouze nekale obcházet nařízení a obohacovat se bez odvedení povinností… Naprostá většina malých projektů přitom nemá a nikdy neměla v úmyslu nic takového. Znechucení je potom o to větší, oč více prosakují informace o podvodech na těch skutečně velkých projektech, kde jako by snad ani kontrol nebylo…
Jak už bylo zmíněno výše, narůstající administrativní šikana zůstává prozatím provázena mlčením, vycházejícím ze strachu o vyplacení peněz. Z principu je ovšem jasné, že čím déle se jí bude ustupovat, tím intenzivnější podobu získá. V takových případech je pak pouze otázkou času, kdy se objeví někdo dostatečně „zoufalý“, aby si po nevyplacení peněz troufl jít s kontrolou do křížku, třebas soudního. Absurdity, které by se v následném důkazním řízení objevily, by si totiž opravdu zasloužily vyjít z anonymity na veřejnost; jistě by se totiž ukázalo, jak málo je celý spor o natočení vlaječek, nýbrž o nás samotných…