Všichni už od školních let vědí, poučeni systémem vzdělávání, že se vzduch skládá ze 78% z dusíku a z 21% z kyslíku a zbytek že jsou vodní pára a vzácné plyny.
Pokud se jedná o mně, vždy mě fascinovalo právě to zbývající procento, které se ve školních lavicích odbývalo slovy- „ a vzácné plyny- zbytek!“- a dále se již nerozvádělo. Mne však představa, že se mohu nadechnout vzácnostmi, uváděla do říše fantazie. Ostatní potom samozřejmě dýchali ty docela obyčejné kyslíky a dusíky- a na mne zbyly vzdušné poklady. Mocnými doušky jsem nasával vzácné plyny s poetickými názvy. Argon, Helium, Krypton… jaká náplň plic!
Pak si vzpomínám, jak náš chemikář na základní škole pobíhal po třídě a chytal atomy. On to byl prazvláštní člověk- pokaždé, když někdo něco špatně pronesl, chytal kyslík. Samozřejmě ho vždy chytil, aby mu pokaždé- když pak vydechl, vždycky utekl. To jsme se v duchu smáli- smát se nahlas znamenalo vystavit se nebezpečenství kyslíkovo- nikotinového hněvu ( náš chemikář byl vášnivý kuřák se žlutými zuby a žlutošedým plnovousem). Mně to bylo vcelku jedno, hlavně, že nechytal vzácné plyny, to by potom nebylo co dýchat…
Také mne okouzlovalo, jak je vzduch neviditelný. Nikdy jsem, když se to tak vlastně vezme, tu neviditelnost nepochopil. A nepřesvědčil mne ani Brownův pohyb ani tleskání. Takže dnes, když se řekne: „něco je ve vzduchu“, vidím hlavně něco nepředstavitelně jemného, co nás udržuje při životě, aby bylo samo skryto v neviditelnosti…
A jinde?
„Něco je ve vzduchu,“ pronesl před časem kubánský disident Raul Rivero, neuvědomiv si, že zvětřil fidelovu rakovinu. Vznášela se ve vzduchu jako zachránkyně kubánského lidu- již pozdě pro dvě generace, včas pro třetí. Když v tu chvíli Kubánci vdechovali slastný pocit, mysleli na moře omývající jejich osamocenost- aniž by přitom uvažovali nad skutečnosti, že jim již pomalu nozdrami počíná proudit to jedno vzácné procento, které je rovno naději…
1780 km na jihozápad, respektive stejně jako 10 600 km na mírný severovýchod si Mexičan Lazáro Ruiz de Léon a Egyptaň Ahmed Sadat v tutéž chvíli v hlavních městech přikryli nos a v duchu si pomysleli, cože je to ve vzduchu, že nemohou dýchat. Pravděpodobně nemysleli na žádný vzácný plyn, zpola udušeni v nejznečištěnějších městech světa, kde je vzduch roven oxidu uhličitému a kyslíku je v něm pouhá špetka- rovna akorát tak k sípanému přežití.
„Papa, qu'est-ce que c´est?“ zeptalo se malé děvčátko Seibou, pojmenované na prezidentskou počest svému otci ve francouzštině, řeči bílých kolonizátorů v nejméně gramotné zemi světa ve chvíli, kdy ji učil řeč, aby jako vzdělaná mohla snáze opustit rodnou zemi. „Co je to tam ve vzduchu na obzoru, papa,“ opakovalo děvčátko. „C´est une calamité, cést la faim, des sauterelles s ´approchent!“ smutně odpověděl její suchem ošlehaný otec, a pomyslel přitom na všechny sarančí kalamity, které přežil se štěstím, jenž nepotkalo jeho šest sourozenců, manželku a tři děti. A pak už se sarančata snesla na zem, aby pozřela vše mimo nigerský uran, jenž zbyl, aby zářil do beznadějné chudoby.
„Damned air, what do you have boys?“ ptal se na situaci ve více než jedenáct tisíc kilometrů od sarančat na severovýchod vzdáleném severokorejském místě plukovník Jones svého týmu. „CONF, it´s radioactive“ ozvalo se z amplionu, umístěného na stěně šedé místnosti, aby se tak celý svět dozvěděl o kimově naplnění zlověstných slov- a potvrdil korejský atomový test. Kim mezitím plnými doušky nasával čistý vzduch v Rangnimském pohoří, obklopen žraločími ploutvemi, Hennessy a neochvějnou vírou v komunismus. „Je to bomba,“ svěřil se svému tajemníkovi na dotaz, jak se mu v této části Korey líbí.
„Miluju Tě,“ prohlásil po uši zamilovaný Tom Jones více než šeptem své lásce Terry Fraserové na ostrově zasvěceném čertu- Tasmánii, aniž by tušil, že jim ke kubánskému „jaru“ schází přes patnáct tisíc kilometrů…
„No a už je to jaro zas ve vzduchu,“ zamumlala si pod stařeckým vousem osmdesátiletá Marry Hobartová, uslyšivši jeho slova.
V duchu zasněná se současně ztratila ve vzpomínkách na lásku a svého zemřelého manžela, jehož popel roznesl vítr předminulý rok …
Na jedno téma
Další článek na téma „Něco je ve vzduchu“: Petr Behenský, 23.10.2006