Seděl jsem se sklíčeným profesorem Autierem nad sklenkou vína, ptaje se ho na bezvýznamné věci. Profesor se ovšem ze svých chmur vyvést nenechal. „Zpropadený optický kabel,“ odpovídal mi na vše, „šedesát nanosekund! Mohli jsme být nadsvětelní, příteli! A takto? Dogma zůstává!“ V jeho skepsi bylo cosi nadčasového.
Trhlinou plachty se usmíval na hvězdy,
naslouchaje tikotu hodinek ve svém náramku.
Uprostřed druhé noci jsem se zeptal profesora, kam směřujeme. „Kolem okolo,“ pravil, „a mám za to, že pokud je svět kulatý, zbytek již nemá cenu rozlišovat.“ Profesor, zamyšlený a máchající pažemi směrem k noční obloze. Kdesi nad námi se ve strašné výšce vznášely hvězdy, kterým jsme pramálo rozuměli.
A v krajkách mlhy věčnost mezi hvězdami, kde jsme se učili tančit na hlavě vzepjatého koně.
„To máte tak,“ vysvětloval profesor, „začnete-li příliš bádat nad směrem, velmi rychle se ztratíte. Má neochvějná jistota pramení z prostého faktu, že je jedno, kterým směrem směřujete, tedy pokud příliš neokolkujete a je to vpřed.“
Pak jsme spatřili hvězdu padající nocí tisíce let,
jak zhasla v leknínech mělkého bazénu.
Při jeho slovech jsem se ohlédl za nás a zachvěl se. Obklopila nás tma. „Nemusíte se bát, příteli,“ zasmál se Autiero, „tma se nešíří rychlostí světla, takže máte na pochopení ještě chvíli času…“
A nepřemýšlejte o hvězdách, má v čarách ruky sevřen osud klaun, já i vy.
*text kurzívou poupraven ze sbírky Na vlnách TSF