Deštěm se nesl Bach. V podání Gardinera. Mlčeli jsme. 
Vzpomínal jsem na dobu před třemi lety, když mě kdosi vyrušil.
„Stáli jsme na vratkých základech, viďte?“ David Mervart. „Hmm. Co je nového v Tokiu?“ zašeptal jsem. „Zvedl jsem ruku pro Evropu,“ usmál se zvláštně, „Cambridge, kolego, i se všemi Goliáši.“
Neurčitě jsem pokýval hlavou. Bach se odmlčel. Temnotu proťal blesk fotoaparátu pana Marka.
„Rád bych vás všechny přivítal,“ přerušil ticho hluboký hlas. Martin Fafejta. Musel jsem se pousmát. Jako jediný z nás neměl na sobě Fafejta černou. Dokonce neměl ani oblek. Přišel po svém, v bílém tílku. Dokonale promáčeném.
„Možná si vzpomenete na jeho první příspěvek. Fd gfd byl natolik skromný, že jej ihned smazal. Ti, kdo měli možnost si jej přečíst, však viděli jeho neskonalou moudrost. Ostatně, jak jinak fd gfd popsat, než jako moudrého muže…“
Z davu se ozvalo vzlykání. Pan asf a Rosocha. Ti dva byli vždy útlocitní. Uslzená dvojka. Jeden bez druhého jako slza bez oka. Často přes pláč neviděli ani na slova. Michal Matoušek asfovi pokaždé říkal, že kdyby se nad svým prvním odstavcem nerozbrečel, nemusel by se on rozbrečet na těmi zbývajícími.
MM dnes chyběl. Z Bor to bylo dále, než umožnila pouhá vůle přijet. „Má sedět ještě třináct let. Bez možnosti podmíněného propuštění,“ připomněla mi paní Rita, čtoucí mi myšlenky, „bez urážky, ale měli jsme se za něj více prát, za tygra,“ dodala tato vznosná žena. „Přijel také pan baron?“ zeptal jsem se uctivě. „Pche, baron, provádí prospekci kdesi na Špicberkách, ten by se tady objevil, leda kdyby hrobníci narazili na uhelnou žílu,“ odsekla Rita.
„… a proto mi nezbývá, než se rozloučit slovy, která nám fd gfd zanechal…“ pronášel mezitím Martin Fafejta. „Dfggdf gfdsg gdf gfdsg gdf gfdsg gdf gfdsg…“
Nestále ticho přerušilo odfrknutí buvola, z kterého sesedal pan Kovár, aby vystřídal pana Fafejtu.
Kdysi jsem takového buvola také vlastnil. Pan Kovár mi jej daroval se zvláštními slovy : „Až budete odjíždět, nezapomeňte na ostatní buvoly!“ Dlouho jsem tomuto vzkazu nerozuměl. Teprve fd gfd mi vše později osvětlil. Bohužel, vysvětlení jde mimo veškerý slovní popis.
„Drazí pozůstalí, právě jsem se vrátil z planety opic. Fd gfd by si to jistě přál. Vy všichni jistě očekáváte, že pronesu několik slov. Já však slov nemám…“
Ozvaly se další vzlyky. Snažil jsem se je identifikovat. Profesor Vido, Kateřina Kadlecová, Petr Olmer, Roman Rogner; toho uklidňovala Angela Rogner: „Sei doch stark!“
No jo, staří mazáci, ti mají na to kvílení teď právo,“ ušklíbl se vedle mne Adam Javůrek, „za mého administrátorství bych to nedopustil!“
„…já však slov nemám, takže mi jistě prominete, když budu mlčet!“ končil mezitím svůj mlčenlivý proslov Milan Kovár.
A tak jsme všichni mlčeli. I buvol mlčel. Jenom Bach hrál dál. A byli bychom mlčeli navždy, kdyby se neozval Ivan Derer. „Kurva, takhle to dál nejde. Vzchopte se! Ihned! Teda teď, ať nedělám reklamu!“ běsnil celým svým zjevem.
Trhlo to s námi. „Já jsem měl fd gfd rád, ale teď je mrtvý. Je mrtvý. A my jsme tady. A připomínáme mrtvoly. A přitom jsme tak živí! Pane Behenský! Pane Staníčku. Pane Pavlovský! Pane Koláři! Co to s vámi je? Proč nepíšete dál? Fd gfd je mrtvý! Ale jsou tu další. Švarcová, Hrobař, Blažek! Vždyť v nich duch fd gfd i nadále žije!“ Derer se odmlčel a přejel pohledem dav.
Šumělo to v něm. Z Bacha nebyly slyšet liché tóny. Déšť zesílil.
Pak se to stalo. Nad davem truchlících se ozval hlas fd gfd. „Respekt,“ pronesl jasně, „ten respekt si zasloužíte. A proto, bděte, blogeři!“
A pak už bylo ticho. Bach dohrál.