„Ty víš, kde je Côte d’Ivoire?“ 
zeptal jsem se ho užasle. „Côte d’Ivoire je v Africe a za sousedy má Ghanu a Libérii, a nemá se mu říkat Pobřeží slonoviny,“ odpověděl mi, opět s tou překrásně zkomolenou výslovností. Pozorně jsem si jej prohlédl. První lavice, oči bystré tak, až z toho musely mhouřit, před sebou atlas. Tak ty znáš státy v Africe? A co třeba…Honduras, uměl bys jej najít?“ nadhodil jsem a věděl, že bude. Neomylně nakráčel ke střední Americe a zabodl prst do Tegucigalpy. Musel jsem se v duchu usmát, protože jsem před sebou uviděl sebe sama před více než dvaceti lety…
…byly to podivuhodné doby, kdy jsem společně s panem Vernem cestoval na lodi Halbrane a zachraňoval pana Pyma. V malém kapesním atlase jsem hledal Kergueleny, Falklandy a Weddellovo moře. Doby, kdy jsem na mapách mezi Faerskými ostrovy a Lofotami viděl malström a zánik Nautilu, živě si představoval kruté domorodce z Nové Kaledonie, kterých se bál i James Cook, a Indii, zemi šelem, měl prstem projetou křížem krážem.
„Víte, syn by chtěl být také učitel zeměpisu,“ pověděla mi maminka malého zeměpisáře o rok a půl později, „pořád o tom mluví, a přitom leží v atlase, ani nikam nejde…“
Najednou jsem zpychl. Nadmul jsem se tak, jak dokáže jenom učitel, který je šťastný, že nezničil fantazii. Když jsem doma splaskl, otevřel jsem starý a dokonale ohmataný kapesní atlas, který mám ještě dnes na nočním stolku. Tentokrát jsem ale nehledal ani Svatou Helenu, ani Hatterasovu horu, ani tajemný hrad v Karpatech. To, co jsem hledal, jsem hledat nemusel. „Martinovi táta, Vánoce 1984“. Najednou bylo zvláštní ticho a já se stal znova, alespoň na chvíli, malým zeměpisářem…