Reklama
 
Blog | Martin Rosocha

Můj malý zeměpisář

Už první jeho věta, to když jsem se seznamoval s nově příchozími primány, mi vyrazila dech. Côte d'Ivoire, to je můj oblíbený stát! Vyslovil to s nezaměnitelnou výslovnosti někoho, kdo nemá tušení o francouzštině…

„Ty víš, kde je Côte d’Ivoire?“ zeptal jsem se ho užasle.  „Côte d’Ivoire je v Africe a za sousedy má Ghanu a Libérii, a nemá se mu říkat Pobřeží slonoviny,“ odpověděl mi, opět s tou překrásně zkomolenou výslovností. Pozorně jsem si jej prohlédl. První lavice, oči bystré tak, až z toho musely mhouřit, před sebou atlas. Tak ty znáš státy v Africe? A co třeba…Honduras, uměl bys jej najít?“ nadhodil jsem a věděl, že bude. Neomylně nakráčel ke střední Americe a zabodl prst do Tegucigalpy. Musel jsem se v duchu usmát, protože jsem před sebou uviděl sebe sama před více než dvaceti lety…

…byly to podivuhodné doby, kdy jsem společně s panem Vernem cestoval na lodi Halbrane a zachraňoval pana Pyma. V malém kapesním atlase jsem hledal Kergueleny, Falklandy a Weddellovo moře. Doby, kdy jsem na mapách mezi Faerskými ostrovy a Lofotami viděl malström a zánik Nautilu, živě si představoval kruté domorodce z Nové Kaledonie, kterých se bál i James Cook, a Indii, zemi šelem, měl prstem projetou křížem krážem.

„Víte, syn by chtěl být také učitel zeměpisu,“  pověděla mi maminka malého zeměpisáře o rok a půl později, „pořád o tom mluví, a přitom leží v atlase, ani nikam nejde…“

Reklama

Najednou jsem zpychl. Nadmul jsem se tak, jak dokáže jenom učitel, který je šťastný, že nezničil fantazii. Když jsem doma splaskl, otevřel jsem starý a dokonale ohmataný kapesní atlas, který mám ještě dnes na nočním stolku. Tentokrát jsem ale nehledal ani Svatou Helenu, ani Hatterasovu horu, ani tajemný hrad v Karpatech. To, co jsem hledal, jsem hledat nemusel.  „Martinovi táta, Vánoce 1984“. Najednou bylo zvláštní ticho a já se stal znova, alespoň na chvíli, malým zeměpisářem…