Mou první vzpomínkou jsou vodní buvoli. Když otec oral pole, sedíval jsem jim na hřbetech a snažil se odhánět komáry od jejich smutných očí, protože jsem viděl, že nemají ruce, aby to mohli udělat sami. Když jsem byl trochu větší, všiml jsem si, že otec má ty samé, smutné oči. Rozzářily se mu jen ve chvílích, kdy postával u jednoho z našich polí, jež leželo docela bokem. Buvoli tam nesměli, voda tam nebyla brčálově hnědozelená, ale průzračná, a otec tam choval oranžové kapry, kteří byli nesmírně tlustí. „Ty kapry živí larvy komárů,“ říkával, a když jsem nechápal, jak mohli z něčeho tak malého narůst, dodával: „To máš stejné jako u tebe, ty jsi vyrostl z rýže, jsi velký a zrnka tak malá.“ Úplně jsem mu nevěřil, protože jsem od maminky věděl, že kdybych jedl jenom rýži, byl bych dostal nemoc beriberi a že bych potom byl malý, měl nemocné srdce a nohy. Otec ovšem beriberi sváděl na nesvědomitost rodičů, kteří podle něho dětem dávali málo otrub.
V pěti letech jsem dostal první srp a otec mi ukázal, jak se správně váží snopky a jak se pomocí holí vytloukají zrna. Také mi kladl na srdce, abych měl vždy dostatek velkých, bílých plachet, na kterých jsme po sklizni ležívali a mezi zrny schnuli, mokří a zpocení. „Kdyby jsi k nim ztratil úctu, zrna by ti to neodpustila,“ zasněně mluvil tlumeným hlasem a se zavřenýma očima. Maminka nám po prvním sušení donášela rýžový chléb a k němu rýžové mléko, udělané z jasmínové rýže, chutnající ovesnou vůní. Otec pil také arak, pálenku, která ho vždy natolik rozdováděla, že tančil s buvoly ve vodních polích tanec Sri-NuanSri-Nuan, vyznávaje přitom mamince lásku: „Tahle všechna rýže je pro Tebe, má drahá,“ zpíval a maminka se mračila.
Otec zemřel na poli, když nás obsadili Japonci. Ležel mezi latami, jako jedna z nich, měl vrásčité čelo a ještě smutnější oči. Jedli jsme tehdy pořád rýžové nudle, maminka, která se bála o mé srdce, vyráběla otrubový olej, abych neonemocněl. Jednou, když kolem procházelo japonské vojsko, dal mi jeden voják do ruky lepkavou sladkost. Měl jsem hlad a nikdy potom jsem nic tak dobrého nejedl. Dnes už vím, že to bylo daifuku, japonský rýžový koláč, naplněný ostružinami. Také vím, proč mi maminka poprvé a naposled dala pohlavek.
Když Japonci odcházeli, přelétala nad námi z nedalekého letiště jejich Zera s vycházejícím sluncem. S kamarády jsme se potom tajně vypravili na opuštěné letiště a našli tam množství nedopitých šálků saké – tehdy jsem se poprvé opil a myslel, že umřu.
Po válce se naše země stala největším vývozcem rýže na světě a já největším pěstitelem v zemi. Bylo mi dvacet let a můj život se jednotvárně měřil do tří sklizní v roce. Svým synům jsem vštěpoval vše tak, jak jsem byl naučen od otce. Chodívali jsme k tlustým kaprům, povídal jsem jim pověst o bílých plachtách, a ovšem jim také zakazoval arak. Také jsem plně pochopil, co otec myslel, když po sklizni hovoříval pokaždé tajemně o rudé rýži: „Je to rýže plná krve, kdo ji ochutná, ten se dotkne nebes.“
Prošel jsem celý svět, abych ji konečně nalezl u nás na polích. Je ovšem docela bílá…