Když se v roce 1989 na kašně zdobící Horní náměstí (dnes Masarykovo náměstí) mužně i svým proslovem vyjímal Miroslav Macek, málokdo tušil, že se tento blombovo-olovnatý umělec se sklonem k mistrovskému výtrhu bude o šestnáct let později projíždět jen o několik metrů vedle projíždět v zelenavém Jaguáru.
V Zábřehu ho dnes většinou doprovází spíše závist než zloba (i když vlastně většina obyvatelstva v ČR pociťuje zlobu právě při závisti). Pro místní je ono okolo projíždějící bohatství hmatatelnějším a jednodušším důvodem zášti k Mackovi, než vlastní přiznání „neschopnosti“ vystát si místo na kašně s následným využitím polistopadových děr na míru statečně bezkrupulným.
Mne by ovšem místo knižněklubních bílých koňů pod mackovou kapotou zajímalo, zda si Il Dentiste povšimne, jak se jeho město příliš nezměnilo – od několik metrů vzdáleného, pravěce starého vydlážděného náměstí, stále propadlého systémem středověkých štol, až po kašnu, která si stýská jeho nepřítomností ve stejně šedivém kabátě. Obávám se ovšem, že si po příjezdu ke své břečťanem obrostlé vile na šedé detaily nevzpomene, natož aby se pozastavil nad do očí bijícími poloúspěchy města, jenž odstartovalo jeho kariéru fantoma kluzkých devadesátých let.
Ano, Zábřeh je jedno z těch měst, u kterých máte dojem, že se pozastavil čas (namátkou přidávám další skvostně zanedbaná města – Stříbro, Vimperk, Klášterec nad Ohří, Žatec…). Kdyby jej dnes navštívil další, tentokrát skutečně pozitivně slavný rodák, Jan Eskymo Welzl, překvapila by ho snad jen jeho socha, stojící na trapně nepoměrném podstavci, pozůstatku po zvěčnělém Josifu Vissarionoviči Stalinovi. Jistě by si odplivl nad svou, holuby potřísněnou hlavou, prohlásil několik peprných vět a pak by opět zmizel v sibiřských dálavách, odkud vzešla jeho sláva.
Zábřeh je totiž jedno z mála měst, kde nelze vysledovat stopy samosprávné nadšenosti – od vyspravených, architektonicky různě zvládnutých přeměn náměstí, přes novodobé archy zaměstnanosti (podotýkám, že Zábřeh nemá skutečně funkční průmyslovou zónu, byť stojí na dokonalé dopravní křižovatce), až po tradičně-místní zajímavosti, které by přitáhly turisty (areál olympijského vítěze Aleše Valenty v nedalekých Štítech, inzerovaný v materiálech mikroregionu Zábřežsko, považuji spíše za záměrný odsun pozornosti od neatraktivity města, než za chloubu pro Zábřeh samotný).
Samotní radní by pravděpodobně argumentovali úspěchy, kterými se zaskvěli v šestnáctileté době svobody. Posekané trávníky, fungující osvětlení, černé šerify, sebevědomé vlastní neviditelností, zkamenělý jarmark, či přítomnost levných diskontů ovšem pokládám za minimální nezbytnost jakéhokoli města podobné velikosti. To vše s rozpočtem přes tři sta milionů korun!!!
Samozřejmě vyvstává otázka, jak je to možné. Odpověď je na místě. Není tomu totiž tak dávno, co psal Respekt o městu Šumperk (Jak najít ideálního starostu, 42/2006), nacházejícím se patnáct kilometrů od Zábřehu (stejně jako jsou nedaleko Žatce Louny, nedaleko Klášterce nad Ohří Kadaň, Vimperka Prachatice či Stříbra Tachov). Celým článkem se vinul jako duch magické formule schopný starosta. Člověk, který pochopil možnosti dané samosprávnou svobodou, evropskými fondy a fantastickou možností uspět. Zábřehu se schopného starosty za celých šestnáct let nepoštěstilo.
Přesto zůstává možnost vystoupit z onoho bludně zastavujícího rychlíku a ujít vzdálenost cca dvou a půl kilometrů k centru. Potom se vám totiž nabídne možnost ponořit se do zastaveného času města, které vás pohltí svou láskou, protože ji samotnou nelze zahubit neschopností.
Na jedno téma
Další článek na téma „Město milované, město zatracené“: Petr Behenský