Začít jsem opravdu musel, před dvěma lety 
platilo nařízení, že se do roku 2010 začít musí. Jediný, docela maličký problém, spočíval ve skutečnosti, že mi studium neměl kdo nabídnout. Nakonec se studium otevřelo na Ústavu profesního rozvoje pracovníků ve školství. Další maličkostí byly dny, kdy měla výuka probíhat. Jednou za čtrnáct dní, vždy v úterý. Ono se v úterý špatně studuje, když se pracuje, takže jsem musel po vedení školy požadovat uvolnění a smrštění rozvrhu do čtyř dní. Šlo to, byť drhlo. Pak jsem přijel do Prahy. Do Hloubětína. Se složenkou, která představovala téměř můj měsíční plat, a která byla dokladem o zaplacení dvou semestrů, tedy poloviny studia.
Hned úvodní hodina mne nadchla. Houf pedagogicky nevzdělaných se tísnil v prostorách, které by si nezadaly s holobytem. Naprostý chaos bortila pouze naše čirá touha po vzdělání. První oťukávání vedla k zajímavým životním příběhům, jakže je vlastně možné dostat se do této situace. Můj příběh není ničím zvláštní. Na pedagogickou fakultu jsem se před léty nedostal, cesta mne pak zavedla na přírodovědu. V průběhu studií jsem dostal nabídku jít učit, nabídku, kterou jsem neodmítl. Světe div se, našel jsem práci, která mi byla a je i koníčkem. Již sedm let. Teď, v této místnosti hloubi Hloubětína, jsem se s dalšími adepty chystal učinit krok k bytí lepším učitelem.
Mé zklamání, ne-li znechucení, však bylo bezbřehé. Vyučují, bezradní, co si s námi počít, přešli k výukovým metodám, které mají nastaveny z řádných studií. „Tak co s vámi?“ slýchávali jsme nejčastěji. „Mně to přidělili, tak se s tím nějak vypořádáme…“ Ano, nakonec jsme se všichni vypořádávali groteskním způsobem, který pomíjel fakt, že již několik let učíme, a že studujeme při zaměstnání, očekávajíce idealisticky, že nám studium něco přinese. Na mou čest, pane ministře, ty dva semestry mi nepřinesly naprosto nic. Prošel jsem testem, který mne zkoušel z podmětu s přísudkem, již vím, že ve slově ližiny je měkké i, a že pokud se shlížení týče, je třeba nahlížet na pozici mluvícího. V psychologii osobnosti jsem téměř celý den naslouchal doktorandce, která nám líčila problémy a aspekty porodu do vody. Brojila proti epiziotomii a já si v duchu spílal, jaký že jsem to vůl, když se neozvu, kam se ztratila psychologie osobnosti. Celé dvě hodiny se neozval nikdo z těch ňoumů, mezi které jsem tak dokonale zapadl. Pak se kdosi ozval. „K čemu nám to je, nastřižení hráze?“ tázal se docela plaše. „Podívejte se, já vás s tím seznámím, je to moje práce, zkouška potom bude probíhat ze skript, která se naučíte.“ A tak jsme seděli a poslouchali sténání ruských aquarodiček. Já jsem doopravil písemky a odešel předčasně. Bylo mi zle. Ten den jsem jel do Prahy na otočku. Věru, šest hodin ve vlaku. O čtrnáct dní později měla přijít na řadu didaktika. Těšil jsem se na ni. Vždyť to je to, co neumím. Cesta nás zavedla z Hloubětína na Albertov. Na zeměpis jsme byli pouze čtyři z celé republiky. Procházel jsem katedrou a vzpomínal na časy, kdy jsem zde studoval. Jenže pak mne opět dohnal minimalistický duch marné pedagogiky. Vyučující, která nás dostala na starosti, spráskla ruce, a zcela bezelstně nás informovala o tom, jak jsme jí byli přiděleni, a cože teď jako s námi. A tak jsme šli na oběd a bavili se o tom, proč učíme. Následující cykly jsem poslouchal adepty na učitele z řad studentů, kteří nám vyprávěli o svých didaktických problémech z náslechů, a uvnitř jsem cítil smutek z poznání, že se zde nic nenaučím. Když přišlo zkouškové období, nestíhal jsem. Nestíhal jsem jezdit sem a tam, nestíhal jsem svou práci mimo školu, nestíhal jsem školu. A hlavně jsem nestíhal přijít na kloub tomu, proč se tento stupidně vyžadovaný doplněk vlastně vyžaduje. Studenti přece sami nejlépe poznají, zda je učitel dobrý. Pokud není, věřte, že takového učitele akceptovat nebudou. Stupidní, protože každý dotčený ví, že je to naprostá ztráta času. Chybí koncepce, zázemí, peníze… Chybí vůle si přiznat, že dodatečné studium v dnešní formě je zátěž, která pouze bere energii věnovat se něčemu smysluplnému.
A tak jsem se, pane ministře, na vše vykašlal. Přerušil jsem studium a čekám na lepší časy. Když nepřijdou, nebudu holt moci učit. Zbývají dva roky. Do té doby je času dost. Když budete mít chvíli času, přijeďte se podívat na mou výuku. Tímto Vás oficiálně zvu. Třeba budete překvapen, že to jde i bez pedagogického minima…