Lidé kolem mne proudí až v příliš smutném rozpoložení. To už není blbá nálada, to je odevzdanost. Úplně mne zamrazilo číst v aktuálním Respektu odpověď Václava Havla na jednu otázku v rozhovoru s Karlem Hvížďalou: „Začíná éra rezignované apatie a obsáhlé demoralizace, začíná éra šedivé totalitně konzumní každodennosti. Mně osobně splývá první polovina sedmdesátých let v jednu beztvarou mlhovinu, nedokázal bych už třebas říct, čím se lišil rok 1972 od roku 1973.“ Nu a prosím. Mně splývají poslední roky také. Opravdu jsem si dnes nebyl schopen přesně vybavit, v kterém roce byl napaden Afghánistán, kdy se potopila Estonia nebo třebas kdy končila válka v Jugoslávii. Namítnete, že to není důležité? Nuže, ty problémy jdou dál, drahně jsem musel bádat v paměti, kdy jsem přesně maturoval, jak dlouho už vlastně učím, kdy jsem to byl onehdy v Řecku…
Roky splývají, protože dny splývají. Jsou jako jednolitá masa, valící se rány do práce. Přijali jsme povinnost vydělávat. Už ne výsadu, ale nutnost, jak si udělat dny kratšími. Postaveni před nezbytnost skláníme hlavy před pojištěními a daněmi, a zasluhujeme konzum. Na jednu misku vah pokládáme zabezpečení, na druhé nalézáme „zmrtvění skutečného lidského života“. To je opět citát, opět Václav Havel. Pro změnu pojmenovává důsledky, k nimž vede teror státní moci: „sobectví, kariérismus, lhostejnost, mravní krize…“
Ale to jsou přeci sedmdesátá léta, děsím se. Nezažil jsem je, ale jakoby to bylo pro mne déjà vu. Opomíjíme chyby minulé, abychom se nemuseli zamýšlet, jak nás do dnešního dne ovlivňují. Mravní krize. Je nám v podstatě jedno, jak se vyvíjí svět kolem nás, pokud máme svůj pokoj, nerušeni a uzavřeni na svých schizofrenních druhých bydleních chat a chalup Peníze nás ženou vpřed a odstraňují z cesty balast sebeúcty. Čím výše, tím více. Čím více, tím lépe. Kariérismus. Nezajímá nás už ani nejbližší přítomnost, protože žijeme pro zářnou a zabezpečenou budoucnost. Odkládáme dny, abychom se dostali k zítřku. Valíme se hodinami a davem, jen abychom spatřili svůj víkend. V pátek se opíjíme, abychom v sobotu mohli střízlivět. A v neděli sekáme zamračeni a umrtvení z nastávajícího pracovního týdne zahrádky, protože jindy na to není čas. Sobeckost. Každodenní rituál vstávání, odevzdání se povinnostem za co nejmenšího vydání energie nás formuje v beztvarou hmotu. Pracovní dny naplňují zvečera seriály a reality-show, dny zpříjemňují barevné fotografie bulvárních titulků a snění o víkendových nadechnutích. V servilnosti k nadřízeným ztrácíme sebeúctu, míjíme názorově sebe sama, ustupujeme tam, kde jsme si jisti pravdou. Vydáváme se snazší cestou nečinnosti, abychom nebyli vydáni napospas vnitřně přijaté a neporazitelné svévoli. Skláníme se před mocí, abychom si udrželi své mrzké, šedé a ničím nerušené existenční minimum. Nedokáže nás vybudit zvyšující zadlužení země, zrušení třináctých platů, neexistující penzijní reforma, nic. Irák přepínáme na Novu a Afričany jsme vypnuli už dávno a definitivně. Lhostejnost. Naprosto jsme přestali chápat let moci kolem nás, globalizaci, souvislosti. Schovali jsme se do stínu víkendu, oázy vnitřně nespokojených. Reptáme tiše za zády vedoucích, bláhově doufajíce ve změnu. Každodennost nás semlela, abychom v zrcadle připomínali klony na pokračování. Podzimní rána beze světla nás zastihují vyjíždějící bez úsměvů vydělávat, abychom se za tmy vraceli s většími kruhy pod očima k seriálové smršti. A nadáváme, pokud možno na vše, čemu nerozumíme. Když se nás totiž někdo zeptá, zda se máme dobře, většinou odpovíme, že ne!