Když se na slavný čtvrtek, 22.
září 1960, osamostatnil
na mapě nový stát, bývalý Francouzský Súdán (rok
předtím fungoval ještě jako Federace Mali společně se Senegalem, který se ale odtrhl),
málokdo z místních tušil, čím vším si budou muset projít, aby mohli mít
teprve o téměř padesát let později důvod dívat se do budoucnosti
s oprávněnou nadějí.
Už první
z problému se s odstupem doby jeví jako jeden z nejzávažnějších
– obzvláště dobře ho nakonec můžeme chápat také v našem prostoru. Modibo Keita, první
maliský prezident, o kterém díky jeho dvoumetrové postavě prohlásil Charles de
Gaulle, že je „jediným politikem, ke
kterému musí vzhlížet“, byl svými názory nejen vyhraněný antikolonialista,
ale také socialista. Po svém nástupu začal znárodňovat a kolektivizovat
způsobem, který napodoboval jeho vzor, Mao Ce-tunga. Na rozdíl od „Velkého Maa“
ovšem „reformy“ nedovedl ku „zdárnému konci“ (i
tak má i v dnešní době obdivovatelů
více než dost).
V roce 1968 je svržen synem
rolníka a bývalým členem francouzské armády, Moussa Traorém, jehož k akci
vede především ohrožením moci vojska po vzniku konkurence – lidových milic.
Traoré a jeho vojenský režim se za vydatné pomoci Francie u moci udrží 23 let,
netknut ani nálety sarančat, ani výboji kočovných Tuaregů na severu. Vaz mu
sráží až jeho tajná konta v zahraničí (byť
sám halasně proti korupci bojoval), mělké ekonomické reformy,
nepřinášející toužený zvrat chudoby, a především sto mrtvých v březnu 1991
při protivládní demonstraci.
Alpha Oumar Konaré– Africain de cœur
Amadou Toumani Touré, dnešní
prezident, provádí v zemi převrat a přivádí Mali k prvním svobodným
volbám. Ty vyhrává Alpha Oumar
Konaré a v této smutné zemi začíná svítat. Do roku 1995 jsou částečně
nebo úplně vyřešeny spory s Tuaregy a Berbery, Mali striktně dodržuje
doporučení IMF, do země zažínají proudit zahraniční investice… Konaré, syn
učitele a doktor historie z Varšavské univerzity, v roce 1997 v rušných
volbách obhajuje prezidentský post a po dalším pětiletém období ve funkci již
znovu nekandiduje, neboť mu to neumožňuje ústava (jak
vzácný jev pro africký kontinent!). V roce 2003 získává tento
vlivný a moudrý muž předsednické křeslo Komise v Africké unii (analogie ke Komisi v EU). Že se pod jeho vedením Africká
unie začíná stávat poměrně vlivnou organizací je už ale jiný příběh…
Doba „ATT“
V samotném Mali na jeho éru
navazuje ten, kdo mu dopomohl k moci, „ATT“. Tak říkají Malijci s respektem
svému prezidentovi, Amadou Toumani Tourému, který vládne dodnes. A jak na tom
vlastně dnes Mali je?
Předně, Mali stále patří mezi
třicet nejchudších zemí světa. Hrubý domácí produkt v paritě kupní síly
dosahuje pouhých 1200 dolarů na osobu. Před dvěma lety téměř veškerou úrodu
zničily nálety sarančat, odhadem 10 % obyvatel vlivem sucha hladoví. Na druhou
stanu rostla ekonomika za posledních dvou prezidentů v průměru o 5 %,
v roce 2002 dokonce o 9,6 %, v minulém roce o 6,1 %. Zemi se daří
získávat investice do bavlnářství a do prospekce, nejdůležitějších odvětví
maliské ekonomiky. Zároveň s tím, na základě doporučení IMF a
Světové banky, je v zemi prováděna privatizace a diverzifikace ekonomiky za
účelem snížit výkyvy cen na trhu se zlatem a bavlnou, komoditami, jenž
představují 80 % maliského vývozu (Mali je
v posledních letech největší vývozce zlata a druhý největší producent bavlny
v Subsaharské Africe). Mali úspěšně prošlo iniciativou pro HIPC (Hluboce zadlužené chudé země), jenž zemi
snížila zahraniční dluh (o 539 milionů dolarů,
což představovalo snížení o 37 %) a v roce 2005 se kvalifikovalo pro
iniciativu MDRI
(Multilaterální iniciativa za odpouštění dluhů,
iniciativa v součinnosti s OSN a Rozvojovými cíli tisíciletí),
která odepíše zemi 100% dluhů u MMF, Světové banky a Africké rozvojové banky.
V roce 2006 získává
Mali 460 milionů dolarů na podporu agro-byznysu, modernizaci letiště a rozvoj
industriálních ploch. Konečně a jen tak mimochodem získává Mali grant ve výši
75 milionů dolarů na „Iniciativu proti Malárii“, kterou vymýšlí sám „ATT“.
Zůstaneme optimisty
Takže by se mohlo zdát, že jsou
věci na správné cestě. Bohužel nic není tak jednoduché, jak by s mohlo na
první pohled zdát. Je třeba si totiž uvědomit několik faktorů, které situaci
v Mali zásadně ovlivňují. Předně, Mali, země téměř šestnáctkrát větší
rozlohou než Česká republika, je ze dvou třetin poušť nebo polopoušť, a velká
část zbývající plochy je závislá na vodě z řeky Niger (ten se navíc v posledních letech zanáší a je velmi
znečištěný). V pásech Sahelu, v tomto suchém pásmu smrti, navíc
dochází k rozšiřování pouště (desertifikace)
a boj s pískem se zatím nedaří úspěšně zvládat. Další neznámou jsou nálety
kobylek,
které jsou nečekaně schopny zničit maliskou zemědělskou produkci a proti nimž
není boj příliš účinný. Je na místě také zmínit skutečnost, že většina maliské
produkce směřuje do světa skrze přístavy v okolních zemích (Mali je vnitrozemských státech), a export je
tedy závislý na politické situaci v nich (Mali
např. značně uškodila občanská
válka v Cote d'Ivoire). V neposlední řadě lze vysledovat
zatím marný boj maliských pěstitelů bavlny o narovnání světových cen bavlny, a
tedy dostatečnému pokrytí nákladů na pěstitelství této plodiny (za posledních deset let klesla
cena cca o 40 %). Proč? Jen na
okraj, bludný kruh – ve světě panuje nadbytek bavlny, zapříčiněný subvencemi
vyspělých zemí (jen v USA jdou do
bavlnářství dotace
ve výši 3-4 mld. dolarů) do svých bavlnářství. A kde je nadbytek,
klesají ceny. Ovšem vyspělé země rozdíl doplatí opět subvencemi…
Ale ať zůstaneme optimisty. Abdouyale
Bio-Tchané, ředitel IMF pro Afriku to řekl v jednom z rozhovorů
pěkným způsobem: „Nemůžete změnit
standardy lidského života ze dne na den. Afrika musí být trpělivá a pokračovat
v práci. V delším časovém období přinese trvalý růst vyšší kupní sílu
a lepší kvalitu života.“
Země bájných Dogonů,
žijících na stolové hoře Bandiagara s jejich Festivalem v poušti, či
tajemného města Timbuktu na
samé hranici pouště, by tak mohla být odpovědí na výše zmíněný dotaz o zemi v
Africe, kde se věci obrací k lepšímu.