Polák v první chvíli zaujímá obranný postoj. Mávám na něj a ukazuji na nápis na dveřích. Zelow. Tam se narodil můj praděda, povídám. Polák taje. Povídáme si chvíli o krajanech a jak to momentálně v Zelowě vypadá. „A jak to děláte, že mne předjíždíte při sto dvaceti?“ ptám se poté bezelstně. Tak se dovím příběh, který zde volně přepisuji.
„Oficiálně stojím, víš.
A taky to nezaznamenává rychlost, takže můžu jet i sto padesát.
Jo, je to kvůli tomu magnetu.
O těch magnetech jsi slyšel, my takhle jezdíme skoro všichni.
Když nás zastaví, buď to nekontrolují, nebo se nechají uplatit. To bych musel mít fakt pech, abych narazil na policajta, který bude neústupný. Dokonce máme od zaměstnavatele na tohle peníze.
A taky objíždíme. Dálnice jsou u vás drahý, tak jedeme jihem. Je to sice o dost delší, ale i tak ušetříme.
Jak dlouho už teď jedu? Řídím už skoro dvacet hodin. Oficiálně ale sedm hodin stojím.
Ano, jsem unavený, ale práce je práce. Když nebudu souhlasit, najdou si někoho jiného.
Zítra přijedu domů a v úterý jedu znova. Francie a zpět.
Fakt takhle jezdí skoro všichni. Já odhaduju tak čtyři z pěti.“
Loučíme se. Ještě se mi směje, že mi dá hodinu náskok a dojede mě. Mně už úsměv dávno došel. Během následujících deseti kilometrů počítám polské a rumunské kamiony. V protisměru osm. Když mne míjí, magneticky to se mnou otřese…