Reklama
 
Blog | Martin Rosocha

Letter to Japan: Dopis první

Přiznávám, že je velkou troufalostí snažit se vytvořit malý přídavek zprávám z Japonska Davida Mervarta, totiž zprávy o Japonsku, jak jej vidím, aniž bych v něm kdy byl. Zpočátku jsem váhal, abych nakonec dal zapravdu svému pocitu, že by mohl vzniknout zajímavý, japonsko-český dablblog. Laskavému čtenáři, jakož i Davidu Mervartovi („ i když naprosto bez nároku na jeho um a pronikavost“ :-) předkládám text, který nechť ohodnotí a- případně odsoudí ke zdaru či zapomnění. Zde je tedy Dopis první, jenž popisuje mé první a povrchní dojmy Japonska, květ sakury a slavného Joe Hlouchu.

Japonsko je pro mne zemí, obsypanou sněhobílým květem líbezné mume. Tak ji popsal Joe Hloucha v poeticky dokonalé Sakuře ve vichřici. Ten text je pro mne tolikerou krásou, že leží před spaním na poličce před postelí, a zatoužím-li po snech o dálavách, přečtu si pak několik řádek kdekoli v textu. Pak už stačí jen zašeptat: „Oyasuminasai.“

Nu a Japonsko? Opravdu mi připadá, jako by všichni Japonci získávali svou dětskou úsměvnost právě pod bílými a růžovými květy, dívajíce se na svou hornatou zemi s hrdostí na všechna zemětřesení a osamocenost. Když na ně potom padají bílé a růžové lístky, zapomínají na všechen shon, který kolem nich sviští v podobě Šinkanzenů či Hikari. Vidím jejich posvátnou horu Fužijamu, do níž skákají ti, kteří pod sakurami nenašli klid. Fužijama, krásná Fužijama! Když zavřete v Japonsku oči, uslyšíte dávný dech samurajů, páraná břicha při harakiri, dech kodexu bušidó a tichá našlapování róninů. Velkoměstská společnost je udusána na několika metrech čtverečních tak, aby zbylý prostor mohla věnovat skvostným miniaturním zahradám a do čiré dokonalosti zastřiženým bonsajím.

Je známo, že se příchodům noci Japonci brání neonem. V barevném šeru barů ukrývají všednost, orýženi saké a vzývající bohyni třešní, aby k nim byla plodná. Na klenutých mostech zrána bez gravitace potkávají Snovou ženu od Kafú Nagaie a prosí ji o hru na šamisen. Onami, nejznámější z gejš, je potom utěšuje ve zlatém kimonu laskavým dechem plným hedvábí, za nímž se rýsuje vnadná krása staletí. „Suki dayo, má Onami!“

Reklama

Každá svůdná noc svádí boj s marností rána, zhasnutými neony a vyprcháním slastného dechu saké. Nešťastníkům se srdcem věnovaným na dlani potom nezbývá, než zašeptat: Moje sakuro, krásná moje císařovno, vládkyně všech květin!

 

Nedělejte ohňů,
nepopálíte se,
zřekněte se lásky,
nepoznáte žalu. 

 

Tak pravil Buddha. Jenže to už vás má v moci a bez skromnosti vášnivě líbá Tatara, nejkrásnější žena Japanu, a vy jste ztraceni jako jako Bill Murray, zástupy samurajů a sto dvacet sedm a půl milionu Japonců, žíznících po úsměvech v zemi, která si říká Nippon, a je pro nás vzdálená tak, jako je vzdálený Mr. Mervart…