Po nezbytných terénních úpravách zahrady a stavbě výběhu zbývalo zajistit plemeno. Samozřejmě nás nejprve napadly slavné leghornky, jejich německý typ, vlaška, výkonný, spolehlivý, dokonale prošlechtěný. Vážně jsme také uvažovali o brakelkách, průměrná váha vejce (55 g) nás ale odradila. Přátelé doporučovali brahmánky, nekvokající a přítulné plemeno. Ostudných padesát tři gramů vejčí váhy ale rozhodlo. Poohlíželi jsme se totiž po plemenu, které by nás cholesterolově zajistilo na vždy. A našli. Žeržejský obr, masivní, zavalitý, vejce přes šedesát gramů…
Tři modře lemované variety, s vrbově zelenými běháky a jasně červenými laloky se nám podařilo sehnat v Dolním Sasku, zbývající dvě, původní bílé variety v jižní Francii. Po příjezdu domů jsme uspořádali menší oslavu, na které jsme obdivovali dokonale přiléhající křídla, hlubokou hruď a přesně nesený ocas. Naše obřice dostaly přiléhavá jména; Pantagruela, Gargantua, Titana, Kolodějka a Atlasa…
Uběhla noc, nadešlo ráno. Nedočkavě a dychtivě jsme se blížili ke kurníku. Obryně seděly v přenormovaných prostorách, byl na ně vskutku skvostný pohled. Šeptem jsme si sdělovali dojmy. Snili jsme samozřejmě o překonání hmotnosti slavného vejce z Langwege. Snili jsme o rekordních snůškách. Snili jsme o prodeji. Snili jsme o bohatství. Snili jsme o světlých vajíčkových zítřcích. Naše obryně ovšem patrně snily také. Vůbec se totiž nepohnuly, pozorujíce nás zlostnýma očima. Dostali jsme strach a počali si vzájemně vyčítat, proč jsme si nepořídili brahmánky. V tu chvíli mne napadla pochmurná slova z konce slavné knihy Vejce a já: „Slepičí podnikatel není v žádném případě svým vlastním pánem. Šéfuje mu slepice…“
Žeržejské obryně odvezla po uspání narkotiky specializovaná jednotka. Jejich kvokání jsme slyšeli ještě deset minut po jejím odjezdu…
Postávali jsme u prázdného výběhu, unavení a zklamaní.
A pak, jako by nás to napadlo současně, jsme se na sebe podívali, a měli jasno.
Pštros… vejce 1500 gramů, přátelé!