Když jsem se narodila, říkali mi, že my krásky z Fontenay se hodíme hlavně do salátů. To pro náš bíle oválný tvar a světle žlutou dužninu. Oba rodiče ovšem byli alkoholici, a proto skončili na kaši. Bratry pro změnu vypekli v jedné rodině, která neměla ponětí o našem aristokratickém původu. Největší potupu ovšem zažila má teta, která skončila jako bramborový knedlík, když ji omylem zařadili do varného typu C. Pravdou je, že teta byla pořád kvůli něčemu naškrobená a měla drsnou šlupku, tohle ji ale nepřál nikdo. Chudák při přípravě celá zmoučněla a rozpadla se.
To se mnou je to jiné. Když jsem byla ještě v zemi, prorokovaly mi bramborovské stařešiny skvostnou budoucnost. „Jo, to je minimálně na Royal menu,“ básnily nad mou budoucností. Nato však napadly mou bohatě rozvětvenou lodyhu mandelinky. Nechybělo mnoho a z mého prýtu by býval zbyl pouze holožír. V poslední chvíli mne podrželo štěstí. Přesněji mne podržely dravé ploštice, zvané Perillus bioculatus, které s mandelinkou zatočily. Byť zachráněna, utrpěla jsem strašlivé následky. Celá zestrupovatělá a s hlubokými očky leda tak pro pláč, připomínala jsem všechno jiné, jen ne hrdou Belle de Fontenay.
Pak přišlo vyorání. Ruce, které mne držely na světle, byly od hlíny. Stejně jako já. Připadala jsem si najednou zbytečná. A pak už jsem to nevydržela; začala jsem plakat. Jestlipak víte, že zemčátka nepláčou obyčejné slané slzy, nýbrž slzy plné solaninu? Tyto slzy jsou silně hořké a nerozpustné. Lidé si myslí, že je náš pláč jedovatý, copak ale může být pláč jedovatý? A tak jsem plakala a plakala, a přitom jsem ztrácela své krásné oblé tvary.
Pak jsem se ocitla na ve sklepení. Ležely nás tam hromady. Tuny a tuny brambor, určených k pomalé zkáze. Ve vzduchu byla cítit deziluze. V takových chvílích propadají brambory zvláštnímu stavu; zatímco lidé by zahořkli, my naopak sládneme. Popravdě ale nevím, jestli je tohle tou pravou dolce vitou…
Já jsem se totiž ocitla na samém dně. Některé brambory se snažily marně vzklíčit a proklestit se ke světlu, jiné, včetně mě, propadly naprosté apatii. Vzchopil nás až nejstarší brambor, staletý lilek, který pamatoval ještě starou Ameriku, náš domov:
„Víte, pamatuji si ještě staré Inky. A také pověst o první prabramboře. Na počátku světa, v době věčné tmy, vystoupil z vod jezera Titicaca bůh Con Ticci Viracocha a usadil se v Tiahuanacu. V jeho zdech stvořil Slunce a nařídil mu, aby kráčelo po obloze cestou, kterou putuje dodnes. V Tiahuanacu vytvořil Viracocha i Měsíc a všechna ostatní nebeská tělesa. Potom stvořil – samozřejmě z kamene – modely mužů i žen, rozeslal je v párech do všech oblastí Peru a určil, ve které jeskyni, ve kterém prameni, ve které peruánské řece či z které skály mají vystoupit na svět. Na konci dne se Con Ticci zamyslel a uvědomil si, že na světě něco chybí. Něco, co by propojilo zemi se sluncem, a zároveň nasytilo muže i ženy. A tak stvořil Con Ticci první bramboru…“
Naše hromada bramborového neštěstí poslouchala nejstaršího brambora v naprostém tichu. Představovaly jsme si jezero Titicaca, Tiahuanacu a boha Con Ticciho. Snily jsme o slunci a kypré půdě And. V těch vzdálených myšlenkách jsme si ani nepovšimly, že se na nás zapomnělo.
Probudily jsme se v nebi. Sice jsem nikdy nebyla v Andách, ale myslím, že takhle nějak to tam musí vypadat. Možná jsme přímo v Altiplanu, to znamená, že někde poblíž bude i Titicaca. Pokud ano, pošlu vám pohled.
Kráska z Fontenay