Uvnitř benzinky se tvoří menší fronta. Jsem první na řadě, platební kartu přichystánu. Pojednou se z technického zázemí vyřítí dáma a ukazuje na mne: „Vy si počkáte, jenom zdržujete. Nejdříve ti, co platí hotově!“
Laskavý čtenář tuší, že všichni platili hotově.
„Podívejte se, jsem první na řadě, a nevím, proč bych měl čekat.“
„To mne nezajímá. Pojďte, další.“
Obracím se na pána za mnou, který se chystá platit: „Je vám jasné, že pokud se takto budeme chovat všichni, tak se to příště stane vám?“ Žádná odpověď, jediné, co slyším, je šustění bankovek.
Hlavou se mi honí spousta myšlenek, od odchodu bez placení (načež mne zdravý rozum varuje, že to za to nestojí), až po rozbití něčeho poblíž.
„Podívejte, chci zaplatit, a vy mi v tom bráníte!“
„Nebráním, vy si zkrátka počkáte, protože máte kartu!“ odsekává mi pokladní.
„V tom případě byste měla vědět, že je to naposledy, co tady tankuju,“ triumfuji.
„A co jako, vy si myslíte, že mi to vadí? Tak to jste na omylu!“ řičí pokladní.
Přestávám se kontrolovat. „Aha, tak vám to je jedno. A tušíte alespoň, proč?“ zvyšuji hlas.
„Co myslíte,“ vysmívá se mi.
Končím. „Nemyslím, ale vím, že jste blbá kráva.“
Koutkem oka spatřuji onoho bezmála dvoumetrového čtyřicátníka, jak se uvádí v chod, ke mně mu zbývají asi dva metry. Pravděpodobně to mají secvičené, bleskne mi hlavou.
„Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se,“ oddechuji pravidelně ve strachu. Vousáč mne chytí za svetr a cloumá se mnou. „Vždyť říkám, omlouvám se,“ opakuji. Vousáč na mne chvíli hledí a pak mne pustí: „Zaplať,“ praví rozvitě.
A tak platím. Kartou. Pokladní na mne hází účtenku: „Abyste věděl, na koho si máte stěžovat!“
Snažím se vymyslet něco urážlivého, nic mne ale při pohledu na hlídkující gorilu nenapadá…
„Cos tam tak dlouho dělal?“ táže se mne zbytek osádky vozu.
„Tomu byste neuvěřili,“ odvětím, a v duchu si říkám, co by na to řekl Jan Tleskač…