Za zasklenou vitrínou spatřím kebab. Magická kouzelná vůně line se skrz sklo. Ke každému kebabu jako dárek zdarma náramek na ruku. Jaké nečekané překvapení! Váhám proto jen docela krátký okamžik.
„Máte rezervaci předem?“ ptá se mne Oklamur. Znáte Oklamura? Oklamur je perfektní dokonalost sama. Bývalý absolvent vyšší kulinářské. Mistr Kebab.
„Jistě,“ lžu přesvědčivě.
„Víte, dnes bude plno,“ praví Oklamur.
„Ach, pátek. Kebabová smetánka… to je mi notoricky známo,“ odvětím. „Dva kebaby, dva náramky“ shrnuji stručně svou objednávku.
„Jak je libo,“ praví Oklamur. Naše ústní konverzace je tímto prozatím u konce.
Sleduji Oklamurovu manuální zručnost. Osekává, osekává a osekává. Skoro to vypadá, že se chce prosekat až na samotnou podstatu kebabu.
„Oklamure, tohle už bude stačit,“ pravím hlasitě.
Načež on procedí cosi ve stylu kebabového jedinečného unikátu. A osekává dál.
Něco je špatně. Skutečná fakta? Oklamur má sevřenou pěst. Oči jako žhavé uhlíky. Drkotáním se třese.
Pomalu se zvedám. Příliš pomalu se zvedám.
Finále. Kdesi v pozadí slyším chechtat se a hýkat Oklamura: „Tohle nebude hovězí biftek!“
Konečný závěr již přes svá zranění neslyším…