Když se něco semele

Opět jsem nespala. My, komunisté, musíme bdít, nepřítel totiž číhá. A proto číhám také. Klement by si to jistě přál. Je osm hodin ráno moskevského času. Připravuji snídani pro sebe a svého soudruha. Všem stejně, ruské vejce, pirožku a dva samovary pigi čaje. Soudruh vedle mne reptá, že prý jedno vejce nestačí. Ani to ruské. Ovšemže začíná okamžitý proces, toto uvědomění nemůže zůstat bez trestu. Soudruh namítá, že je můj manžel a že má hlad. Rázně ukončuji jeho buržoasní slova: „Vydržela jsem já, vydržel Mirek, vydržíš i ty!“ Pak se pouštíme do četby tisku. Dnes je výjimečný den, neboť mi přišel  Rodong Sinmun, oficiální deník Korejské dělnické strany. Přímo z Pchjongjangu! Mám takovou radost! Pláču radostí. Pláčeme všichni. Ach, kéž by naše Haló noviny byly tak skvělé jako Rodong Sinmun! V náhlém osvícení beru do ruky pohlednici a píši velkému Kimovi pozdrav. „Veliký Kime, ať žije vaše čučche, ať žije Váš velký otec, ať žije KLDR! Na věčné časy, Vaše Marta. Přikazuji soudruhovi, aby přinesl ze své sbírky známek tu nejvzácnější s Klementem. Zdráhám se velkého Klementa olíznout, pak si ale říkám, že olíznout jeho rub mu snad nebude tolik vadit. Společně zpíváme nad pohlednicí Aegukku, korejskou hymnu. Soudruh se opět nedoučil slova. Renegát! Za trest jej posílám do komory, kde máme zřízen malý gulag. Sama se mezitím připravuji na cestu do Sněmovny. Volím kostým temně rudošedé barvy. V zrcadle vidím svůj odraz. Představuji si rudou aureolu. Z bytu vykračuji levou. Klidně. Silně. Čestně. Mírumilovně. Tuším, že se dnes opět něco semele…