Reklama
 
Blog | Martin Rosocha

Když se krátí dny a také o cestě za svařeným vínem

Pablo Neruda v jedné ze svých básní psal o vínu jako o zářivém dítěti Země. V tyto dny, kdy se naše zeměpisné šířky tak brzy halí do tmy, není zcela od věci si tato slova připomenout, případně je trochu pro zahřátí svařit...

„Nürnberger Glühwein tedy až příště,“ pravil jsem
v duchu nad knihou Conditum paradoxum, v které ctihodný Marcus Gavius
Apicius
popisuje tajemství výroby svařeného vína, moku starých Římanů, po orgiích zpitě
hledících s nadějí na rozbřesk směrem k Levante.381px-NSRW_Date_Palm.jpg

Hnán dvoutisíciletým receptem jsem se nejprve vydal na
ostrov Chios, jenž, pokryt pistáciemi, zavdával k pryskyřiční euforii s darem v podobě
mastixu. S bělostnými plachtami a vavřínem na hlavě jsem z tohoto bájného kousku země proplul
Egejským mořem, abych přes tiché vlny Mare nostra dorazil
k africkým břehům, šotům a oázám. Pak již zbývalo jen pár námořních mil
pod plachtami dahabíje, aby se objevil ostrov Sokotra, poskytující datlový med, k puknutí sladký
a průhledný jako vzduch. „Spravedlivý
rozkvete jako palma,"
řekl mi průvodce Ahmed, načež pozvedl ve svých
světlých prstech posvátnou datli směrem k slunci, abych mohl spatřit
prosvítající pecku, budoucí oběť alkoholového opojení.

„Hudud ul-'alam min
al-mashriq ila
al-maghrib
,“
hranice světa od západu na východ, tak pravil poděšeně na
můj dotaz, jak se dostanu za hranice jeho představ, do bájné Indie a dál.
Hledal jsem poté ráj pepře, objevený a vypleněný Alexandrem Makedonským, a když
ho spatřil, nechal se ovinout jeho pálivou příchutí. „Jsem velký Waldo Pepper,“
volal jsem v oblacích výhně pápeřinu, spálený na padrť. Můj popel se snesl
jako Sebastian del Cano na
Moluky, k ostrovu Ambon, kde jsem byl uložen na sušený kalich s poupětem
hřebíčkovce vonného a přečkal svou plamennou smrt. Ve svých snech jsem viděl
Johna Drydena,
kterak mi z tragických končin Ambonu praví: „To be more happy I dare not aspire, nor can
I fall more low, mounting no higher.“

Reklama

A po těch slovech už na mne čekaly anýzové Filipíny, opojné a
lahodné jako anetol. Do dokonalosti svařeného vína po nich chyběl jen žlutý šafrán
– a mne tak cesta nazpět do Evropy, do kraje La Mancha, do Toleda bez vody.

„Dormivit in sacco
croci,“ spal jsem tam v poli šafránu a zdálo se mi o básníku Li Po. To on pravil, ve chvíli,
kdy jsem doma pozvedal k pozdravu číši svařeného vína:

Li.jpg

Drinking, I sit,

Lost to Night,

Keep falling petals

From the ground:

Get up to follow

The stream’s white moon,

No sign of birds,

The humans gone.