Ona křídla patřila žluťáskovi čilimníkovému, jak jsem hbitě vyhledal v těžce se pronášené bichli. Hnal jsem se za tím imágem přes půl louky jak lord Castlepool, abych nakonec, znaven těžkým dechem třicátníka, vzdal marný lov. Napadla mne přitom jiná část již zmiňované básně:
když atlas jsem si rozvíral,
na mapě sedí blízko Jávy;
a na Borneu admirál.
Zvláštní je, jak někdy pár slov rozpoutá přehršel vzpomínek. Naposledy mne tato slova napadla při maturitě, když jsem měl zarecitovat něco z tvorby Devětsilu. Pěkně se to tehdy propojovalo se zeměpisem a biologií, z kterých jsem měl terpve bojovat. Popravdě řečeno jsem si tehdy dovolil drzý kousek, když jsem odrecitoval náležitě upravenou druhou sloku:
Hle, právě sedl na římse,
žluťásek! Kdepak mám svou síťku?
Však nesmím ven, je čas maturit, já učím se.
Když se čilimníkovec třepotal do dáli, pomyslel jsem si, kam všichni motýli zmizeli. Kam zmizeli všichni ti monarchové, batolci, bělopásci, okáčové a otakárkové…? Kde je konec dlouhozobkám, jetelovkám, kropenatcům, vřetenuškám? Kam se poděli přástevníci, hnědáskové a běloskvrnáči? Posadil jsem se na svah a přemýšlel, můžeme-li za to my, planetěvládnoucí, případně může-li za to cosi jiného. Nakonec jsem si namluvil, že jsou všichni motýlové jenom poschovávaní, a odrecitoval mizejícímu Emanuelovi poslední sloku:
zatajiv dech, bych nesvál pel.
Dokud jsem hezčí neuviděl.
Pak na síťku jsem zapomněl…
na přání asfa…