Tu se na obloze objevil zázrak moderní doby. Skvostná technologie budoucnosti. Stíhačky Gripen, nová chlouba naší armády! Uklidnil jsem se, ukolébán pocitem naprostého bezpečí. Vskutku jsem se dmul pýchou při pomyšlení, jak velkolepě a s rozvahou byly vynaloženy peníze daňových poplatníků. Při pohledu kolem sebe jsem viděl množství dalších plebs, kteří s neskonalou pýchou hleděli na nedostižné. Většina z nás si pravděpodobně uvědomila, že chvilkový pohled na šípovitý tvar vládců oblohy je jednou z mála příležitostí, kdy si můžeme vychutnat ocelové ovoce svých daní. V okamžiku, kdy hřmot ve vteřině utnul, radostně jsme se navraceli do svých přízemních problémů. Doma jsme pak vyprávěli, jaké štěstí nás potkalo – a aby z toho ti s menším štěstím něco měli, obšírně jsme jim vyprávěli o neskutečné jistotě, která panuje na té modři nad námi. O každodenním nebezpečí, které přichází z dalekých krajů, kde se každým dnem chystají vzít nám naše nebe. Mluvili jsme o technologické převaze, která nám slibuje klidný spánek při případných útocích, o hrdosti a národním sebevědomí…
Naše rozjímání nám pokazil náš jedenáctiletý syn Jan, který začal hlasitě projevovat svůj požadavek na možnost proletět se tím, co prý stojí dvacet miliard. Trpělivě jsme mu vysvětlovali, že to není možné. Namítal, na co prý potom Gripeny máme. Náš vzdušný prostor nebyl napaden po desetiletí, narušitele Temelína by hravě zahnala i stíhačka ze Druhé světové války, o ofsetech prý neslyšel v reálu ani slovo – a vrchol všeho, u nich ve třídě prý nemají na nové video, staré dosloužilo po osmi letech provozu. Proto se rozhodl být politikem, aby se stíhačkou mohl proletět a prý také z toho něco mít. A pak se, spratek, začal mrzce smát!
Za drzost dostal pohlavek a domácí vězení. Celí rozmrzelí jsme usedli k televizi. Uslyšeli jsme zprávu o tom, jak chybí čtyřicet milionů na platy lékařů v Olomouckém kraji. Nad námi třeskla obloha. Ptáci ze Švédska opět překonali rychlost vzduchu…