Reklama
 
Blog | Martin Rosocha

Jak nás nenavštívil prezident

Včera přijel do jedné zapadlé městské části prezident, aby jí prošel, přednesl povzbudivá slova a potom opět nasedl do černé limuzíny, mizeje v budoucnosti, která se s onou částí již pro něj neslučuje, protože byla splněna přítomná povinnost ji navštívit. Shodou okolností v té všední části učím, třicet metrů od Městského úřadu- a tak jsem si jakýmsi záhadným způsobem namluvil, že by pan prezident třeba mohl nečekaně ujít těch několik metrů, a bez zaklepání vstoupit do mého mapového království, které spravuji...

Činil jsem se svědomitě, jak se sluší na takovou poctu. Obraz pana prezidenta, dozorující nad katedrou, jsem ometl od pavučin babího léta, květiny rozmístěné po třídě oprostil zvadlých lístků a na stojany pověsil nově zakoupené mapy Francie a geologie ČR. Francii jako symbol republiky se silným zastoupením prezidentské moci- a geologii… no zkrátka protože byla nová. Poté jsem na milimetr přesně vyrovnal lavice a záclony, prohlédl desky od případných nejapných nápisů, dvakráte smazal tabuli, uvázal si modrou kravatu a usedl za stolici, očekávaje napjatě prezidentskou suitu, jistě nervózní z nepředvídaného programového odchýlení.

Neuběhlo mnoho času, když se do třídy s mopem a kýblem vřítila uklízečka a vrhla na mou kravatu pohoršlivý výraz, který jakoby oznamoval: „Jestli čekáte na Klause, tak ten je teďkom vedle a odpovídá novinářům!“

„Paní Nováková, Vy to asi nevíte, ale pan prezident navštíví naši školu, už tu měl před patnácti minutami být,“ kontroval jsem s pokerovou tváří. Paní Nováková se ulekla, odhodila mop a s výkřikem: "ježišmarjá, já nemám vytřené pánské záchody,"zmizela v kotelně.

Reklama

Spokojeně jsem si oddechl, že budu moci pana prezidenta uvítat jako jediný, který vytrval a věřil v jeho návštěvu.

Ještě jednou jsem obešel třídu, zopakoval si otázky typu- „jak jste měl rád zeměpis, jak vidíte současnou situaci v Súdánu a co říkáte naší nové mapě geologie ČR“- když se objevila upocená třída 3.A, navrátivší se z hodiny tělocviku.

 „Co tady děláte, pane učiteli?“ ptala se ihned ledabyle.

 „Čekám na pana prezidenta,“ vsadil jsem opět na osvědčenou pokerovou taktiku.

 „Jé, tak to my počkáme s Vámi!“ usedli samozřejmě celí upachtění do srovnaných lavic, aby mi nestydatě zkazili mé očekávání pana prezidenta.

Čekali jsme dobře hodinu, vyprávěli si o Francii a geologii ČR, pan ale prezident nepřišel.

 „Nu dobrá, už asi nepřijde,“ oznámil jsem smutně cvičencům, a ti byli smutní jako jsem byl smutný já. Všichni jsme přitom bezděčně pohlédli na obraz nad katedrou, zežloutlý časem tří let a pomysleli si, jak bláhoví jsme byli…