Z pana prezidenta, mimoděk opřeného spokojeně o kamennou zeď,
šlo zřetelně slyšet nevyslovené: „Vida ho, amatéra!“ Úplně bobtnal radami,
kterými by zpříjemnil chvíle mého počínajícího zahrádkaření. „Jo angrešt, no
tak o něm něco vím,“ začal nedbale konverzaci…
„To je rybíz,“ opáčil jsem stejně nedbale.
„Nejni možná,“
nenechal se vyvést z rovnováhy pan prezident, přeskakuje přitom zeď jak
Bubka. Když spatřil svou mýlku, začal ji hbitě zlehčovat: „To je mi nějaký divný
keřík, bůhví, co to vlastně je!“
„Je to odrůda Öjebin,“ pravil jsem.
„Öjebin?“ zadumal se,
vysloviv jméno odrůdy bez teček nad O. „No jistě, ruská odrůda,“ nalezl opět
rovnováhu, a již pevně na nohou dodal: „Vzpomínám si – Ojebin – slavný ruský šlechtitel
rybízu! Ale ty jeho keříky jsou dneska jaksi jinačí, než jsem je znal já… nýčko
to holt nejni, co bejvávalo! Kdyby to Ojebin viděl!“
Mlčky jsem kopal.
„Na zahradě mám těch ojebinů pět,“ kulisnil pan prezident
scénu: „Dělám si z nich sirup, je dobrej na plíseň a Alzheimera. Ale jak
tak koukám, z tuhle toho nebude nic, je nějaký vpadlý, listům chybí
žláznatá pýřitost a jsou krátce řapíkaté.“
Rýč mi vypadl z rukou.
„Jo a pomíjím úkrojky,“ dorážel mne pan prezident, „jsou
evidentně příliš jemně pilovitý, to je voda na mlýn sviluškám… tyhlenti
lomikamenotvarí jsou na ty mrchy pěkně náchylní. A kde je sviluška, tam je taky ta
mrcha zavíječská, nesytka, a tadleta jak jednou přiletí, tak je po rybízu!“
Civěl jsem na keřík a nevšiml si, že se za zídkou tvoří
zástup, přivolaný mocnou kritikou pana prezidenta.
„Vidíte tuhle žilnatinu?“ ptal se mne mezitím pan prezident, „na to přijde
vejmutovka a bude po úrodě!“ „
Mám na ni měďnatý postřik z Japonska,“ oponoval jsem
chabě.
„Japonci vědí o vejmutovce houbelec,“ utnul mne pan
prezident, „ to chce podsadit pelyňkem – a stejně, nejde o vejmutovku, váš
hlavní problém je pukání bobulí – podívejte na větvičky, jak jsou málo
chlupaté, ten keřík je zkrátka slabý a bobule nebudou mít dostatečnou pevnost….“
Pan prezident se odmlčel, aby mne dorazil: „A kdyby náhodou nepukly, tak se
scvrknou antraknózou…“
Snažil jsem se ohluchnout, braje do rukou znovu rýč.
„Tohle je moc špatný místo pro rybíz,“ zaslechl jsem přes
svou hluchotu a okem zahlédl pana prezidenta, jak se plete pod rýč a zkoumá
půdu. „Příliš těžká půda, todleto keřík zadusí, navíc je tu až moc vlhko, to
přitahuje plísně…“
Zápasil jsem s touhou změnit rýč z nástroje ve
zbraň. Zástup hučel.
„Být vámi, tak ten keřík nesázím, nic z něj nebude, na
kamenitých místech se rybízu nedaří. Nezapomněl jste, doufám, nastlat půdu?“
zaslechl jsem v polovědomí.
„Nastlat půdu?“ slyšel jsem se odpovídat.
„Tak to je konec, jestli není nastlaná, tak to můžete
zrovinka končit, zanedbaný keřík nezakoření a nezhoustne – to je pak voda na
mlýn americkému padlí…“
Podal jsem panu prezidentovi keřík. „Vemte si jej,“ pravil
jsem, „myslím, že u vás bude šťastný.“
„V létě vám přinesu marmeládu,“ slyšel jsem pak pana prezidenta, mizejícího za zídkou v hloučku
svých poddaných. Zasypal jsem místo činu a jal se pozorovat bombardéry…