Takové hospitace jsou vůbec náramně zábavná věc. Představte si kontrolování různých profesí a vypracování závěrů z hodinových pozorování, tak např.:
toaletní paní: mušle řádně uklizeny, splachovadla funkční, doporučujeme více SAVA a úsměvů, s ústřižky papíru naopak více šetřit.
zemědělec: brázdy patřičně hluboké, ovšem místo brambor vyseto zrno.
chirurg: řezy skalpelem bezchybné, rouška beze skvrn, ruce bez infekce, nevhodný výběr hudby (ke gastrickému bypasu metal nelze doporučit).
vědec: vivisekce provedena humánně, avšak zkumavky neseřazeny podle velikosti – zjevné porušení nařízení grantové komise.
úředník: kávy v normě, šanony v řadě, úřední hodiny dodrženy, vstřícnost uspokojivá, podezřele dlouhé korzování bez lejster.
docent libovolné fakulty: impakt hodiny nulový, skandální habitualita studentstva k narkolepsii, kterou habilitent neřeší, zjevná kauzální atribuce.
Osobně mám pro hospitaci kdykoli připravenou hodinu o Albánii. Albánie má poetický název, málokdo o ní něco ví a svým způsobem jí to dlužíme, neboť na ni většinou nezbývá v hodinách čas.
Takže poté, co spatřím nevinný úsměv hospitace, jakoby mimochodem nakráčím nazpět do kabinetu, a vrátím se s trumfem v podobě nástěnné mapy Albánie, zakoupené na vlastní náklady a doručené přímo z Tirany. Po rozvinutí sebevědomě přelétnu třídu a k úžasu všech studentů, kteří mě měli za nepěvce, zazpívám albánskou hymnu Rreth flamurit të përbashkuar (svorně kolem vlajky).
Pak už to jede jako po másle – řečním o zemi orlů, časech komunistického jha, Enveru Hodžovi a jeho lásce k Číně, bunkrech, které najdete na každém kroku, ateizmu těch dob, vystoupení země z Varšavské smlouvy na protest proti okupaci Československa, o mém výstupu na Maja e Korabit, nejvyšší horu Albánie, o krachu pyramidových her v roce 1998, o konci cesty Kara ben Nemsího zemí Škipetarů ve Skadaru, Albánštině jako zcela ojedinělém jazyku, krevní mstě, Matce Tereze, Feridu Muradovi a jeho objevu, který následně přivedl na svět Viagru, skandálu kolem velvyslance Drábka a jeho nemocné ženy, nejkvalitnějším asfaltu světa, panenském olivovém oleji, tabáku s nejvyšším obsahem nikotinu, albánských útěcích do Bari, zkrátka řečním, když mi najednou začne bzučet mobilní telefon, který je nastavený na čas pět minut před koncem hodiny. Bleskově rozdávám text albánské hymny, v průběhu rozdávání shrnuji náplň hodiny – a když zbývají do konce dvě minuty, zavelím k hymně. Ta končí se zazvoněním a hromovým chórem posledních slov: „Po Shqipëria do të rrojë, Për te, për te luftojmë ne“. „Albánie bude žít dál, neboť pro ni, je to pro ni, pro kterou bojujeme“. No a pak už jen čekám na ortel vyšokované hospitace…
PS: Situace může zadrhnout ve dvou případech:
1. hospitace má něco společného s Albánií. Řešením je záloha v podobě Džibuti.
2. probíráme docela jiné učivo, např. kartografii. Řešením je zamlčet kartografii.