„Víte, rád bych vám oznámil, že jsem se rozhodl na vysvědčení vyměřit všem ve třídě trojku. Bez výjimky.“ Ve třídě to zašumí, pak se ozve jedna ze studentek: „To je apríl, viďte?“ „Kéž by byl,“ odpovídám, „ovšem není.“ A má-li někdo nějaké námitky, račte s nimi vystoupit právě teď.“ Hlásí se les rukou: „To přece nemyslíte vážně!“ „Myslím,“ odbývám všechny. Nejbojovnější studentku vyzývám, aby mi dokázala, že má na lepší známku. Zarazí se, nakonec však přistupuje k tabuli. „Tak, bereme zrovna Evropu, vyjmenuj mi francouzské departementy!“ vybízím. „Ale tohle jsme nebrali,“ brání se. „Nepovídej, nedávalas pozor, teď se vymlouváš. Ale dám ti ještě šanci. Vyjmenuj mi deset nejvyšších bodů Walesu!“ Studentka na mne třeští oči. „Tak, šanci jsi dostala, využilas ji však nedostatečně, na vysvědčení ti to známku zhoršuje na dostatečnou. Někdo další?“ Ve třídě to vře. Někteří studenti si ještě stále myslí, že si z nich střílím. „Dobře, pravím nejbojovnějšímu z nich, „měls to mít,“ pravím hlasitě, „píši tě do třídnice za nevhodné chování!“ Beru si třídnici a zapisuji. Teď už je ve třídě opravdu dusno. „Budeme si stěžovat!“ ozve se anonymně. „Stěžujte si, třebas hned!“ ušklíbám se. „Taky budeme,“ zní jednotně. „Ovšem upozorňuji vás, že poté, co tak učiníte, vás potopím všechny,“ dodávám suše.
„Na druhou stranu, byla by tady jedna možnost. Když vyberete jako třída deset tisíc korun, jsem vám ochoten vrátit známky k původním!“ Jedna ze studentek se zvedá a odchází s poukazem, že jde za paní ředitelkou. Pohledy studentů mne probodávají. „Jen ať si přijde, povím, že to byla mystifikace,“ mávám rukou. „Máme vás nahraného na mobil,“ ozve se ze zadních řad. „No a co?“ usmívám se, „už jsem řekl, že to byla mystifikace, problém máš spíše ty, protože mobil je na hodině zakázaný!“ V té chvíli vejde do třídy ředitelka: „Prosím vás, co se tady děje?“ oboří se na mne. „Coby, zkouším!“ odvětím. „Slyšela jsem něco o úplatku,“ skáče mi do řeči ředitelka. „Ale no tak, paní ředitelko, vy vybíráte, já vybírám,“ utínám ji. ředitelka zavrací oči a vybízí mne, abych ji následoval. Na chodbě mi vynadá: „To musíte žádat tak okatě a tolik?“ Přikyvuji: „Dobře, omlouvám se, vrátíme se do třídy a upřesníme to.“
Vcházíme zpět do třídy, v které je podivně nedýchatelno. „Domluvili jsme se s paní ředitelkou, že bude stačit pět tisíc, doufám, že teď už nebudete nic namítat! Peníze očekávám příští hodinu! Kdo s tímto nebude srozuměn, dostane ze zeměpisu nedostatečnou. A pokud byste náhodou spoléhali na inspekci, pak vězte, že i ta dostává podíl!“ pravím. V tu chvíli zvoní. Zapisuji do třídnice a odcházím. Někde za mnou zůstává úžas a nejlepší lekce do života, kterou mohu ze zeměpisu v České republice dát.